Tomáš Stuna v minulosti patřil mezi nejlepší amatérské cyklisty na Vysočině, později se začal věnovat triatlonu, v posledních týdnech však šestatřicetiletý projektant z Krucemburku nemá na trénink čas. Ten nyní dělí mezi rodinu, práci a pomoc válečným uprchlíkům.
Co vás přimělo k takovýmto sólovým akcím?
Všiml jsem si na Facebooku několika lidí, kteří už takto jezdili. Docela mě lákalo angažovat se. Na začátku jezdili na hranice hlavně lidé s dodávkami, proto jsem váhal, máme jen pětimístné auto. Zaregistroval jsem se do jedné dobrovolnické skupiny a nabídl pomoc, ale dlouho se nic nedělo. Poprvé jsem tak vyrazil, když můj tchán potřeboval přivézt z hranic rodinu svého zaměstnance, konkrétně dceru s dítětem. Jel jsem na slovenský přechod Vyšné Nemecké, auto doplnily ještě dvě „bábušky“. To byla první cesta, asi nejtěžší, protože jsem nevěděl, do čeho jdu.
První zkušenost vás tedy neodradila?
Ne, naopak, byl to skvělý pocit, pomoci někomu v nouzi.
Při dalších cestách už jste měl plné auto i cestou na Ukrajinu?
Ano, začala fungovat spolupráce se žďárskou Charitou, z toho mám taky radost. Vezu konkrétní materiální pomoc po domluvě s koordinátorem na místě, takže už vím, kde náklad vyložím a kam poputuje dál. Koordinátor o mně ví a na cestu zpět mi pošle lidi. Někdy je to hned, jindy jsem čekal třeba čtyři pět hodin. Pohybují se tam lidé, kteří chtějí dobrovolně a zadarmo pomáhat, dají vám najíst a nechají vás odpočinout v nějakém táboře nebo škole před zpáteční cestou.
Jaké hraniční přechody si vybíráte?
Jezdím raději na malé přechody, na těch velkých, hlavně na Slovensku a v Polsku, je totiž zajištěná doprava vlaky nebo autobusy. Na těch menších to je většinou tak, že pomoc zajišťují v podstatě jen dobrovolníci svými auty. Dvakrát jsem byl ve Vyšném Nemeckém, pak už i odtud začaly jezdit autobusy, takže jsem dvakrát zajel do polské Budomierze, kde pomoc skvěle organizoval Kolja, který má v Česku přepravní firmu, a jedna Češka. Pátou cestu jsem podnikl do Maďarska na přechod Tiszabecs - Vylok, šestou znovu do polské Budomierze, kde jsem vyložil materiál, ale čtyři uprchlíky jsem tentokrát nabral o120 kilometrů severněji na přechodu Hrubieszów. Jen do Rumunska jsem si zatím netroufl, mimo Schengen je složitější přechod hranic.
Máte přehled, kde „vaši“ Ukrajinci skončili?
Dohromady jsem přivezl dvacet dva lidí. Jedna rodina je v Krucemburku, ještě jsem se s nimi nesetkal. Minimálně s jedním členem posádky jsem vždy v kontaktu, občas mi napíší prosbu, kam se mají obrátit, když něco potřebují. Při poslední misi jsem nabral maminku se dvěma dětmi a babičkou, potřebovaly k příbuzné do Žďáru nad Sázavou.
Dlouhé cesty jsou vyčerpávající, jak to snášíte?
Musím říct, že jsem zvyklý hodně jezdit služebně. Jakmile cítím krizi, okamžitě zastavuji. Doporučuje se, aby jezdili dva řidiči, ale jeden by zpátky zabíral místo. Řešil jsem to s dalšími dobrovolníky, se kterými jsem jel společně jednu cestu zpět. Říkali, že spolujezdec stejně nespí a povídá si s Ukrajinci. Pak to trošku ztrácí smysl, i když je to určitě bezpečnější. Je potřeba znát své limity. Jezdím večer, ráno jsem i s přestávkou na hranicích.
Cesta tam a zpět vychází na nějakých 1 500 kilometrů, že?
Většinou ano, nejdelší cesta zatím měla 1638 kilometrů. Záleží na místě, kde chtějí vyložit. Jel jsem do Brna, do Žďáru nad Sázavou, jednou jsem vysazoval lidi už v Trenčíně, jednou jsem zajížděl do Kolína. Snažím se to těm lidem ulehčit, většinou mají za sebou minimálně dva dny cesty, než se vůbec dostanou na ukrajinské hranice. Když vezu malé děti, jsou strašně hodné, na to, co mají za sebou. Většinou dospělí i děti na začátku cesty usnou, až se pak probudí, tak s nimi probírám, co je potřeba.
Dosavadní nejsilnější zážitek z cest?
Emotivní je vždycky loučení. A dobrý pocit mám pokaždé, když někoho vyložím a jedu domů, protože jsem pro ně mohl něco udělat.
A naopak: máte i nějaké nepříjemné zážitky?
Nepříjemné je dívat se na hranicích na lidi, kteří ze svého domova odcházejí s igelitkou v ruce.
Mluvíte cestou o válce?
Já se na to ani nechci ptát a stresovat je. Pro ně je to extrémní psychická zátěž a sami o tom mluvit nezačnou. Maximálně když se třeba baví mezi sebou, pochopil jsem, že mluví třeba o rozstřílených domech. Už jsem vezl i obyvatele Charkova. Obecně platí, že čím víc z východu, tím jsou na tom hůře.
Jak mezi sebou komunikujete?
Umím mizerně anglicky, ale lidi, které jsem vezl, mluví jen ukrajinsky a rusky, až na jednu holku, která uměla anglicky lépe než já. Hodně se mi osvědčil Google Translator, to byl jediný způsob, jak se domluvit. Když lidi naložím, udělám jim v autě hotspot (přístup k bezdrátovému internetovému připojení - pozn. red.), aby mohli být v kontaktu s muži, kteří zůstali doma. Všichni jsou vděční, absolutně jsem se nesetkal s nevděkem, jak někdo šíří na sociálních sítích. Zdá se mi, že ti, co šířili nesmysly během covidu, plynule přeskočili na válečnou notu a jedou si dál to svoje. Asi nemají jinou životní náplň…
Máte manželku a dvě malé děti, určitě musíte fungovat i doma, samozřejmě i v práci. Co plánujete dál?
Svojí ženě moc děkuji za toleranci, zůstává doma s dětmi a bez auta a já vyrážím na víc než 24 hodin pryč. Většinou se vejdu do 30 hodin, i se spánkem. Po páté cestě jsem si musel pár dní odpočinout, navíc jsem byl vytížený v práci. Když jsem na hranice vyjížděl v týdnu, vzal jsem si v práci dovolenou. Dvakrát jsem jel za své, na další cesty mi přispěli kamarádi, abych nemusel ždímat rodinný rozpočet. Budu dál průběžně sledovat situaci, abych věděl, kam přesně je potřeba zajet.
