Pohřeb se bude konat 26. února v 11 hodin v katedrále svatého Bartoloměje na náměstí Republiky v Plzni.
Miroslav Štandera, který se narodil 5. října 1918, byl nositelem dvou Československých válečných křížů 1939, tří československých medailí Za chrabrost, Francouzského válečného kříže. V roce 2000 jej prezident Václav Havel povýšil do hodnosti brigádního generála a v roce 2006 mu prezident Václav Klaus udělil Řád Tomáše Garriqua Masaryka.
Miroslav Štandera působil za druhé světové války ve Velké Británii jako stíhací pilot 312. perutě RAF.
Pilotem se Štandera stal v roce 1938 a létat začal u stíhacího pluku v Pardubicích. V roce 1939 po okupaci Československa odešel do Francie. Tam stál v roce 1940 u zrodu první československé letky. Po porážce Francie se přesunul do Anglie, kde sloužil v RAF u 312. československé stíhací perutě.
Zúčastnil se bitvy o Anglii, pomáhal zajišťovat vylodění spojenců v Normandii. Po návratu z války sloužil v Plzni. Po únoru 1948 přišel o místo u armády a musel emigrovat, aby neskončil ve vězení. Do Plzně se Štandera vrátil v roce 1994 a od té doby bydlel u své dcery.
"Nepřipadal jsem si jako hrdina"
Miroslav Štandera byl do vysokého věku optimistický člověk ve velmi dobré kondici. Ještě v devadesáti letech se pochlubil zájmem o ženy. "Pořád se mi líbí holky. Mladý holky. Ale když je uháním, už zapomínám proč," smál se. Tehdy tvrdil, že si svých kulatých narozenin moc nevšímá. Říkal, že nevidí důvod.
Z dárků, které dostával, míval nejraději, když se mohl znovu proletět v letadle. "Tryskáčem jsem v životě létal moc málo. Oproti letadlům, na která jsem byl zvyklý, je to veliký rozdíl. Je to lepší a snadnější létání," pochvaloval si například let dvousedadlovým dolnoplošníkem Aero L-39 Albatros.
Miroslav Štandera a Emil Boček byli dvěma posledními žijícími stíhači, kteří se během války v barvách RAF zapojili do ostré akce. Boček tak zůstává jediným. |
Miroslav Štandera tvrdil, že si za války nepřipadal jako hrdina, a když skončila, necítil se jako vítěz. "Vítěz? To ne. Víc než cokoliv jiného to byla úleva. Já nikdy nebyl hrdina. Vedle hrdinů jsou tažní volové, kteří něco dělají od začátku do konce. Většina nás byla takových."
Při návratu po skončení války prý žádné veliké vítání a nadšení nezažil. "Udělali jsme, co bylo třeba, a vrátili se. Nic jsme nechtěli. Dál jsem sloužil v armádě. Nic jiného jsem neuměl."
Když se v devadesáti ohlížel za svým životem, nestěžoval si. "Teď se mi žije nádherně. V životě jsem se neměl tak dobře. Mám tu pár dobrých známých. A když mám nutkání, jako každý pilot, zajdu na letiště. Tam mě vyvezou na pár minut nahoru a je mi dobře. Nechápu lidi, kteří říkají, že se těší do důchodu a tvrdí, že pak nebudou nic dělat. To bych nevydržel."
