Dvacátého srpna 1968 přišel na vysílač Krašov jasný rozkaz - zastavit vysílání. Tehdejší zaměstnanci však výzvu ignorovali. Pouze zatemnili okna a uvnitř vzniklo improvizované televizní studio. Vybavení zapůjčila armáda.
O vpádu sovětských vojsk informovali redaktoři rozhlasu Jaroslav Krejčí a Karel Pancer, kteří zprávy přebírali telefonicky od svých kolegů z Plzně.
„Rusáci postupně obsazovali různé body. Po silnici směrem na Karlovy Vary pořád jezdily transportéry, ale u nás se nic nedělo,“ vyprávěl někdejší technik Josef Švajcr.
Hrůzu, která následovala, si jen těžko dokázal představit. Před noční směnou z 25. na 26. srpna si na chvilku zdříml. Ze spánku ho vytrhli kolegové, kteří dostali varování z nedalekého Bezvěrova. Blížili se sovětští vojáci.
Protože byl tehdy čtyřiadvacetiletý muž ještě v pyžamu, hodil na sebe alespoň montérky a spěchal za ostatními do vestibulu budovy pod vysílačem. V tu chvíli už tank otáčel hlaveň a prorážel bránu. Za ním se hrnuly transportéry. Z vozů vyskákali ozbrojení vojáci a všechny nahnali do suterénu.
„Nahoře už se začalo střílet. Netušili jsme, co s námi bude. Jeden z nich na nás mířil odjištěným samopalem. Dali nám pět minut, abychom šli domů, nebo nám srazí hlavy. Na hrdinství nezbýval čas. Vydali jsme se na cestu do nejbližší vesnice,“ líčí pamětník.
Zhruba v polovině trasy však desetičlennou skupinu dojel transportér. Nastalo další drama. Rusové chtěli po mužích doklady.
„Ale kde bychom je vzali? Nakonec je tři z nás našli. Velitel transportéru si s papíry pohrával. Pak procedil mezi zuby: Éto moloďož. Vas nádo rastreljať (To je mládež. Je třeba vás postřílet.), a odjeli. Za námi byl asi dvoumetrový výkop. Kdyby do nás pustili dávku, popadáme do něj a byl konec,“ pokračuje Švajcr.
Vysílač Krašov
|
Vylekaní a prochladlí dorazili do Bezvěrova na národní výbor, kde našli prozatímní azyl. Na místě ovšem zůstali domovník a jeho žena, kteří vyděšení až k smrti zažili snad tu nejhorší noc ve svém životě.
„Leželi pod postelí a báli se vylézt. Do rozbitých okenních tabulek se opíral vítr, chvěly se a vydávaly zvuky podobné volání o pomoc. Chudáci, mysleli si, že jsme zranění, nebo že nás postříleli. Mělo to pro ně hrozné následky,“ říká pamětník.
Právě on a jeho kolega Jaroslav Stejskal se s policisty k ránu na zpustošený Krašov vrátili. Nejdříve se postarali o vyděšený pár, pak počítali škody. Zničené bylo srdce vysílače, tedy oscilátory a základní jednotky, stejně jako náhradní dieselagregáty.
„Rusáci se pokoušeli vyhodit stožár do povětří. Na jeden ze sloupů přidělali bleskovici s trinitrotoluenem. Ta se vznítila, ale trhavinu odhodila, takže noha sloupu zůstala jenom znetvořená. Po její výměně jsme si zničenou část nechali na památku, dodnes slouží jako květinový stolek. Mnoho lidí už ho na schodišti v hlavní budově míjelo, ale jenom pár z nás ví, co opravdu skrývá,“ vzpomíná bývalý technik.
Později dorazila další směna, pustila se do oprav a Josef Švajcr se konečně vydal za svou devatenáctiletou snoubenkou Helenou do Slaného.
„Měli jsme si zajistit oddavky a prstýnky. Pořád jsem čekala na zprávu, on nikde. Telefony nebyly. Pochopitelně jsem se velmi bála, navíc jsme spolu čekali dítě,“ zdůraznila.
Po nekonečných třech dnech se Helenin nastávající objevil. „Bylo to skutečně jako za války. Rusáci jezdili do kasáren ve Slaném, kulomety namířené proti lidem. Pepa na ně hrozil, já mu chytala ruce, nemohl je totiž po otřesném zážitku z Krašova ani vidět,“ dodala.
I přesto se Josef Švajcr své práce nevzdal. A Helena mu v rozhodnutí nebránila. „Nevěděli jsme, jestli nepřijdou sankce. Na mě, kolegy ani redaktory z plzeňského rozhlasu, kteří několik dní vysílali, naštěstí žádné postihy nepadly,“ poznamenal Josef Švajcr.
Během dvou dnů se podařilo obnovit rozhlasový provoz. Do deseti dnů fungovalo i televizní vysílání. Začalo vyšetřování události.
„Za ředitelem Janem Kolářem přijela StB. Všem zaměstnancům musel sdělit, že za zdemolováním stáli lesníci z Tachova. Trinitrotoluen prý měli na pařezy. Takové nesmysly! Tomu snad ani nikdo nemohl věřit,“ rozčílil se znovu po letech pamětník.
Kompletní rekonstrukce Krašova trvala zhruba tři čtvrtě roku. Josef Švajcr zde zůstal dlouhých třiačtyřicet let.
„Bavilo mě to. Nechtěl jsem přejít na něco jiného. I když jsem si už během studií na pražské průmyslovce spojové techniky vyzkoušel práci v rozhlasovém vysílači v Přešticích, televizní byl stejně daleko lepší. Je to podobný rozdíl, jako dělat letadla nebo kuchyně do letadel,“ uzavřel s úsměvem.
