Několik desítek metrů od sebe slyším pobíhat psa. Nejradši bych ho zavolala a přivolala tím k sobě. Jsem schovaná pod sutinami v areálu bývalé továrny v Kaznějově a právě zkoušíme záchranu zavalených osob. Hasičský záchranný sbor zde pořádá několikadenní mezinárodní cvičení kynologických týmů.
Záchranářský pes Garp pobíhá z jednoho místa na druhé. Občas zaštěká, ale ke mně se zatím neblíží. Tím, že záchraně přihlíží další novináři, má ztíženou práci. "Ti mu vytvářejí jakousi clonu. On sice hledá pach, který se nepohybuje, ale je pro něj problematičtější rozlišit, o který pach se jedná," vysvětluje mi později Jitka Dědinová, výcvikářka pražské záchranné brigády. Občas zaslechnu zaštěkání, občas povel jeho "paničky", jakým směrem se má vydat.
"Je výhodnější psa posílat proti větru, aby mohl lépe nasát pach a pak dohledat zdroj," konstatuje Dědinová. Sedím na bobku skrčená pod betonovou deskou. Přemýšlím, jaké pocity zažívá člověk, který je opravdu zasypaný. I mně je nepříjemné, že dýchám prach a sedím ve značně skrčené poloze. A to přitom mám možnost sama vylézt a odejít.
Kromě jiných lidí psovi práci komplikuje další věc. Zatímco po zemětřeseních bývá v sutinách člověk uvězněn desítky minut a často i dlouhé hodiny, já jsem pod nimi sotva pět minut.
"Pes hledá na základě pachu člověka. Tím, že dýcháme, vydechujeme vzduch a s ním velké množství pachů. Každý člověk má navíc svůj osobní pach, který skrz sutiny také prostupuje," popisuje Petr Vodička, velitel čety pražského hasičského sboru. A samozřejmě čím déle člověk pod sutinami je, tím je pach silnější. "Pokud je ale člověk uvězněný pod silnější vrstvou, trvá o něco déle, než pes člověka najde," doplňuje Vodička.
Motivaci pro psa musí najít kynolog
Garp se začíná blížit. Ani nedutám. Jde jen o cvičení. Při opravdové katastrofě bych se samozřejmě měla snažit na sebe co nejdřív upozornit. Občas i pod sutinami funguje mobil, jinak bych měla zakřičet, zabouchat kameny, ťukat. Přístroje zachytí na několik metrů i pouhé škrábání nehtů. "I tak je pro nás ale pes v současné době nenahraditelný. Ostatní technické věci nám třeba jen ověřují nebo upřesňují místo oběti. Samotné nalezení je ale na psovi," upozorňuje Vodička.
Je to zvláštní, ale když nad sebou spatřím Garpa, cítím úlevu. Jsem ráda, že už budu moct ven. I když jeho štěkání, kterým se snaží přivolat pomoc, mi příliš příjemné není. Jsem kousek pod ním a on mi vytrvale štěká kousek od obličeje. "Na záchranářství se nehodí každý pes. Musíme vybrat jen ty opravdu vhodné. Nemůžou být agresivní, nemůžou člověka pokousat," uklidňuje mě Vodička.
A co vůbec psa k hledání motivuje? "To je umění kynologů, musí zjistit, která motivace je pro psa ta pravá," říká s úsměvem Petr Vodička. Zatímco pro některého je dostatečnou odměnou něco k snědku, jiný se chce pomazlit a další se těší, že mu jeho pán hodí za odměnu balonek.
