Právě touhle zbraní bude možná muset lékař Demydov bránit své město i nemocnici. V ní teď i spí, zatímco jeho žena přejela s příbuznými půl Evropy a je už v bezpečí v propůjčeném domku na Domažlicku poblíž všerubského průsmyku.
Anastasii je 22 let, studuje druhou vysokou školu, přivydělává si internetovým obchodem a stará se o malého Maxima, který se jim narodil před třemi lety. Když Rusové vtrhli na Ukrajinu, odešla do krytu. S manželem je od té doby ve spojení jen díky mobilnímu telefonu.
V krytu strávila s malým Maximem dva dny a dvě noci. „Ven jsme vycházeli jen dobíjet powerbanky, abychom si zachovali spojení. Pak jsme se ve vteřině rozhodli, že musíme odejít. Nebylo to snadné, v té době už podle zpráv ve městě operovaly ruské speciální jednotky. Nádraží je na druhé straně Dněpru a nám se podařilo tam městským vlakem přejet. Sešlo se nás celkem 13, maminka, sestra a další, ve skupině bylo osm dětí,“ líčí krásná drobná dívka u čaje v malé světnici propůjčeného domku.
Rodině nabídl kamarád z Mukačeva, ať přijede na bezpečnější západ Ukrajiny. Sedli do vlaku, který už tou dobou nejezdil podle jízdního řádu.
O odjezdu se cestující dozvídali z rozhlasu krátce před tím, než zaklaply dveře a kola se dala do pohybu. „V Mukačevě nám starosta nabídl místo v humanitárním autobusu mířícím na slovenskou hranici a tam nás přijali do českého vlaku, který přijel s humanitární pomocí. Jeli jsme celkem dva a půl dne. Na cestě z Kyjeva jsme byli hodně namačkaní, ale nikde jsme nemuseli nic platit. Ale dali bychom poslední peníze, abychom hlavně byli v bezpečí. Hodinu po našem odjezdu mi volali známí, že kyjevské nádraží Rusové ostřelovali,“ říká mladá uprchlice.
Skupinka se dostala do Plzně, kde jim při vyřizování dokladů rovnou nabídli odvoz a volný domek u hranic. Ten dal k dispozici jeho majitel.
Uprchlíky v Plzni oslovili divní lidé
Anastasia říká, že toho dobrého člověka ještě neviděla, ale že pro ně zařídil vše nezbytné k bydlení. Pak přijeli dobrovolníci, kteří jim přivezli jídlo, hračky a oblečení. Pomoc jim nabídla všerubská radnice, zdejší lidé jim dali také kontakt na Ukrajince, kteří v místě žijí již delší dobu. Ti jim teď pomáhají, tlumočí třeba i náš rozhovor.
Ne úplně příjemný zážitek měli jen jeden - v Plzni u nádraží jim podivní lidé nabízeli práci. Rovnou řekli, že to není legální zaměstnání, ale ať jedna z žen ohlídá děti a ostatní že si mohou jít přivydělat. Takovou nabídku odmítli.
Anastasia říká, že po příjezdu hlavně celý den odpočívali, přijali novináře, děti si hrají na zahradě domku. S manželem je stále v kontaktu.
Je v pořádku, v práci tráví 24 hodin. Ví, že je tam svým dětským pacientům platný víc, než by byl své rodině tady. A jak dodává tlumočník, muži teď ze země stejně odjet nemohou. Jejich byt je prý zatím v pořádku, ale kamarádky už o střechu nad hlavou přišly.
Děti se bojí hlučného auta i chátrajícího domu
V kyjevské nemocnici specializované na děti teď ošetřují i zraněné vojáky. Slyší střelbu a vidí z oken letící rakety. I na nemocnici se už prý střílelo, uvnitř je ale “stabilizovaná situace,“ jak popisuje Vitaliy v hlasové zprávě, kterou jí poslal.
Na dětech dramatické události posledních dní stopy rozhodně zanechaly. „Když malý Maxim viděl v Plzni nějaký polorozbořený dům, ptal se, jestli to udělaly ruské rakety. A když kolem našeho nového bydlení tady na vesnici poprvé projelo hlučnější auto, lehl si na zem a schovával si hlavu,“ vypráví mladá matka.
Ta zatím nepřemýšlí nad tím, co přinesou příští dny, říká ale, že mají všeho dost, že dostali vše, co potřebují a opakovaně děkuje Čechům za pomoc.
