Když otec dvou malých dětí přišel částečně o svéprávnost a jejich matka se o ně sama nedokázala postarat, starší dvouletá a druhá několikaměsíční holčička skončily na krátký čas ve specializovaných zařízeních.
Pak je do péče dostali příbuzní ze strany matky dětí, kteří se v polovině letošního roku přistěhovali do Rokycan.
Jenže jak se ukázalo, starší holčičku toto rozhodnutí nejspíš stálo život. Policisté obvinili pětadvacetiletou pěstounku z týrání dítěte a soud ji poslal uplynulou sobotu do vazby (psali jsme zde).
„Soudy ve Strakonicích a v Příbrami svěřily holčičky do péče bratra matky dětí a jeho manželky. Při šetření v rodině naši pracovníci nezjistili žádné nedostatky,“ vysvětlila vedoucí sociálního a zdravotního odboru rokycanského městského úřadu Blanka Kohoutová.
Minulý čtvrtek záchranáři převáželi dvouletou holčičku ve vážném stavu do nemocnice. Lékaři policii nahlásili podezření na týrání dítěte. V pondělí holčička zemřela. Její devítiměsíční sestřičku, u které odborníci nezjistili žádné zranění, úředníci okamžitě přemístili k jiným pěstounům..
Jak je vůbec možné, že se dítě dostalo do rodiny pěstounů, ve které bylo vystavené týrání? Když soudci rozhodují o pěstounské péči, jako první na řadě bývají příbuzní, tetičky, strýčkové nebo babičky a dědečkové. Je to kvůli tomu, aby děti zůstaly mezi lidmi, které znají. Když tenhle model nevyjde, přicházejí na řadu nepříbuzní pěstouni.
Nepříbuzní pěstouni na rozdíl od příbuzných podstupují mnoho měsíců trvající důkladné a důsledné prověřování a testování, než jim na návrh úřadů soudci svěří dítě do péče.
Dvě třetiny dětí v pěstounské péči vychovávají příbuzní
„Případ pětadvacetileté příbuzenské pěstounky nás utvrzuje v tom, že se musíme snažit o ucelení a nastavení stejných podmínek pro všechny typy pěstounské péče,“ řekl ČTK prezident Asociace náhradních rodin Vladimír Patera.
Pavel Šmýd ze Sdružení pěstounských rodin řekl, že o dvě třetiny dětí, které jsou v České republice v pěstounské péči, se starají právě příbuzní. To je přes devět tisíc dětí.
„Doprovázející organizace ukazují, že pěstounská péče zajišťovaná tímto způsobem v řadě případů funguje poměrně bolestně. V žádném případě nechci říkat, že by se měla zrušit. Ale o děti se starají lidé, kteří nejsou pravými pěstouny, ale mnohdy to jsou babičky nebo tety, které byly okolnostmi do této role vhozeny, samy si tuhle roli nevybraly. Je jasné, že když je katastrofa v rodině, někdo z příbuzných nastoupí. Mnohokrát i ten, na koho lidově řečeno to slovo padne. Jsou do všeho vhozeni a my se je pak snažíme dostat do systému pěstounství,“ vysvětlil Pavel Šmýd.
Příbuzní pěstouni se často ocitají v nečekané situaci
Logická je podle něj snaha sociálních pracovníků a soudů, aby děti byly co nejblíže své biologické rodině.
„Dlouhodobí pěstouni to mají v hlavě srovnané a vědí, do čeho jdou. Mají možnost dítě přijmout, ale když se na to necítí, mohou dítě odmítnout. Na druhé straně u příbuzných pěstounů je to většinou o tom, jak se příbuzní s náhle vzniklou situací popasují, kdo z příbuzenstva se zvládne o dítě postarat. Rokycanská událost se určitě promítne v systému pěstounství, aby se nic podobného už nestalo,“ uvedl Pavel Šmýd.
Podle něj systém pěstounské péče není nastavený tak, aby po převzetí dítěte sociální pracovníci kontrolovali rodinu každý den.
„Když se mluví o náhradní rodinné péči, počítá se s tím, že rodina je plně funkční, že nepotřebuje žádné další sociální aktivační služby. Sociální aktivisté se musí zaměřovat na nefunkční rodiny, pomoci jim se startem k běžnému fungování,“ objasnil Šmýd.
Vychovávala své tři děti, další čtyři sirotky si vzala do péče
Důkazem, že děti mohou v péči příbuzných vyrůstat bez problémů, je případ Heleny P. z Plzně. Před více než deseti lety zavraždil před jejíma očima švagr Heleninu sestru a vzápětí spáchal sebevraždu.
Po zemřelé ženě zůstaly čtyři děti a její sestra Helena měla od prvního okamžiku jasno, že sirotky vychová. I když i ji švagr pobodal, podepsala v nemocnici reverz a začala řešit, jak dostat děti do péče. Sama v té době měla tři své děti.
Týden po vraždě jí soud děti předběžně svěřil do péče, po dalším více než čtvrt roce měla v ruce rozsudek, že děti bude vychovávat. Nejmladší sestřině dceři v té době byly dva roky.
„Nechápu, jak může někdo ublížit dítěti. Takový člověk si nezaslouží slitování. Já vychovávala najednou sedm dětí. Nebylo to jednoduché, ale nelituji jediného okamžiku. Nejmladší ze sestřiných dcer má hendikep, věčně jsme u nějakých specialistů, ale takový je život,“ popsala Helena.
