Zelárna si podle Jaroslava Lobkowicze - knížete, poslance a podnikatele v jedné osobě - na odbyt nemůže stěžovat. A to ani přesto, že obchodním řetězcům kvůli jejich cenové politice kysané zelí nedodává.
„Receptura byla dobrá a lidem zelí chutnalo,“ vysvětluje staletou existenci potomek známého šlechtického rodu.
K přežití značky ale podle něj přispělo i to, že v názvu nebylo jméno Lobkowicz.
„Kdyby se naše zelí jmenovalo Lobkowiczké, komunismus by určitě nepřežilo,“ říká kníže, jehož rodina přišla za minulého režimu o veškerý majetek, a který se mohl stát inženýrem Siemensu jen díky tomu, že po ruské okupaci Československa odešel v šestadvaceti letech do Německa.
Zelárnu dnes vedou jeho spolupracovníci, on sám však do ní pravidelně dochází.
Nejživěji je tam na podzim, kdy přibývají desítky brigádníků, hlavně šlapačů zelí. První kysané zelí je k mání kolem půlky října. Je to takzvané podzimní zelí určené pro přímou spotřebu, které se vyrábí z ranějších odrůd.
Podle vedoucí zelárny a pravé ruky knížete Lobkowicze, Jaroslavy Jiránkové, je toto zelí křehčí a křupavější, chuťově je ale stejné.
„Hotové je rychleji, asi za tři neděle. Jakmile opustí zpracovnu, šlape se hned zimní zelí, které kvasí pět až šest týdnů,“ říká Jiránková. V plastových sáčcích se pak dodává do prodejen i velkoobchodů v okolí Plzně.
Lukana je dědictví vaší země, říká švýcarský investor vlastnící Setuzu |
„Nedávno mě oslovil jeden kolega z Brna, který Křimické zelí koupil v Mariánských Lázních, a ptal se, proč ho neprodáváme v Brně. Odpověď je jednoduchá, je to poměrně laciné zboží a doprava by byla dražší než zelí,“ uvádí Jaroslav Lobkowicz, který z výnosů svého podnikání postupně opravuje i křimický zámek, který rodina převzala ve značně zdevastovaném stavu.
Křimické zelí začala rodina Lobkowiczů vyrábět ve 20. letech minulého století. „Tehdy se o to staral můj otec,“ říká kníže.
Zelárna tehdy byla jinde než dnes, přímo pod křimickým zámkem. Po komunistickém puči byla začátkem 50. let přestěhována o několik set metrů dál do bývalého pivovaru rodiny Lobkowiczů, jehož zařízení demontovali němečtí okupanti.
Přidalo se pár kádí, ale zelí se stále jmenovalo Křimické. „Zelárna byla tehdy součástí státního podniku Liko Nýřany,“ popisuje Lobkowicz.
Křimické zelí |
V roce 1994 Lobkowiczové převzali zelárnu od Lika zpět. „Nikoho jsme z práce nevyhodili, jedna paní skončila až po letech, když jí bylo přes osmdesát let,“ uvádí Lobkowicz.
Recepturu na Křimické zelí prý zná jen několik lidí. „Ale základem jsou modřínové kádě, v nichž zelí kvasí,“ vysvětluje kníže.
Vliv na chuť má podle něj i kvalitní půda v údolí řeky Mže, kde hlávky každoročně zdobí území protkané cyklistickými stezkami.
K výrobě kysané lahůdky se využívají odrůdy vyšlechtěné v Holandsku, přičemž moderní odrůdy jsou podle Lobkowicze chutnější než ty původní.
„Byly to sice ohromné hlávky, ale zelí bylo měkčí. Teď je lepší, křehčí a třeba i odolnější proti škůdcům,“ vysvětluje kníže.
