Převrat v roce 1918 oslavili obyvatelé městečka Dašice spolu s „pohřebním průvodem monarchie“. | foto: Jan Horský

Říjen 1918 na Pardubicku: Čas strádání vystřídala euforie. Ale i zdrcení

  • 0
Osmadvacátý říjen v roce 1918 a den následující byly v kraji výjimečné silou spontánního výbuchu nadšení ze vzniku nové republiky. Čas bídy a smutku z obětí války nahradila naděje, že bude lépe.

Svědkové událostí 28. října 1918, kteří zachytili atmosféru zrození republiky, mají co říci i dnešku. Tehdejší dění totiž v lecčems připomíná některé pozdější významné chvíle v dějinách národa. Provolávání slávy nebylo to jediné, co proslulé dny před sto lety charakterizovalo.

Davy jásaly, euforie stoupala

Chvíle, kdy do historie vstoupila Republika československá, měly blízko i k slavným euforickým dnům v květnu 1945 či listopadu 1989. „Každý, kdo den ten prožil, má z něho své osobní, nezapomenutelné zážitky,“ napsal například pardubický pamětník Václav Hrbek.

„Na chodníku objal mne se slzami v očích můj politický protivník. Byla to vlna čistého, lidského nadšení, jež zalévala v tomto okamžiku naše duše a bourala všechny přehrady společenské, všechny osobní zaujatosti a nepřátelství,“ přiblížil mimořádnou chvíli národa i každého vlastence Václav Hrbek.

K revoluci náleží činy

Jak projevit své nadšení pro novou republiku činy? To nebyl problém pro členy nedávno vzniklého Národního výboru, kteří řečnili, předávali zprávy z Prahy, psali a přijímali pokyny, rušili jedny instituce a zakládali nové, rozdělovali kompetence a zodpovědnost za výživu, pořádek, bezpečnost a další oblasti správy věcí veřejných.

„Dav“ si zatím našel jinou zábavu. „Shazovali se císařští orlové ze státních budov, odřezávaly se důstojníkům a vojákům dynastické odznaky, osvobozeni byli vojenští vězňové, ale lid, znaje již členy Národního výboru, poslechl všude, kde bylo uznáno nutným regulovati valící se citový proud lidové duše,“ uvádí Václav Hrbek ve své vzpomínce s názvem Z domácího odboje v Pardubicích v roce 1918.

O tom, že za své vzaly v době převratu všude nejen orlice a Mariánský sloup v Praze, svědčí vzpomínka Františka Váchy na zapálenou hranici na Pernštýnském náměstí, „na níž skládány byly z úřadů i soukromých domů sebrané obrazy členů panovnického domu, místodržitelů a jiných představitelů Rakouska, aby byly navždy ztráveny ohněm.“

Skleslost loajálních a taky Němců

Když někdo vyhraje, pak bývají i poražení. Těmi zdrcenými se cítili být hlavně lidé v Sudetech, tedy na Svitavsku, Moravskotřebovsku, Lanškrounsku i Králicku. Silná německá populace se ještě několik týdnů odmítala podřídit pražské vládě, dávala přednost takzvanému Německému Rakousku. Čechy označovala za „utlačovatele a imperialisty“. V prosinci byli do těchto míst vysláni čeští vojáci, kteří postupně pomáhali zajistit přechod státní správy pod nový režim.

Ale osobní problém měl kdokoli, kdo byl předtím vychován k loajalitě vůči monarchii a jejímu císaři. Zvláště když národní výbory zavazovaly vysoké důstojníky a státní úředníky slibem věrnosti novému státu.

„Byl to zvláštní pocit, když mezi dostavivšími se důstojníky spatřen byl i major hrabě Mennsdorf, příslušník poněmčilé české šlechty, osobně člověk ne zlý, ale do roztrhání císařský. Byl křičícím důkazem definitivního zhroucení Rakouska, když on, jenž ochoten byl procediti za dynastii poslední kapku krve, přišel se pokloniti resignovaně českému státu. V jeho tváři se jevila skleslost, která se však proměnila v nervosní chvění rukou, když trhaným hlasem odpovídal, že chce složiti slib novému státu,“ vylíčil Václav Hrbek jednu ze scén, která se mu silně vryla do paměti.

Bez humoru to nešlo

Již zmíněný František Vácha uvádí, že „nezvyklému divadlu“ pálení obrazů a dalších předmětů na Pernštýnském náměstí přihlížely tisíce lidí z města i venkova „doprovázejíce každou do ohně vrženou oběť přiléhavými poznámkami“. Lze si představit, že český humor v té době na ulicích kvetl, zachovalo se o tom i několik písemných důkazů. Třeba parte, jehož autoři „s nelíčenou radostí“ oznamují, že „zalíbilo se všemohoucí spravedlnosti světské povolati k sobě všemi národy nenáviděné Rakousko-Uhersko. Pohřbeno bylo slavnostně i se všemi znaky svými a orly, které ve svých sídel odstraněny byly a budou sníti o své pošlé slávě.“

Další parte mělo jednoduchý text: „Dne 28. října chcípla válka i s Rakouskem, když se nám nejlépe dařilo. Hluboce zarmoucení keťasové.“ Což bylo tehdejší nové označení pro překupníky vydělávajících na nedostatku zboží.

Velkým revolučním happeningem byly symbolické pohřby monarchie. V úterý 29. října pardubičtí občané památky na mocnářství včetně císařovy busty v umrlčí rakvi shodili s jásotem z mostu u reálky do řeky Chrudimky. V početném průvodu nechyběly lkající družičky, plačící voják s klackem a další symbolické postavy. Akce se vydařila, a protože řada artefaktů upomínajících na Habsburky ještě zbyla a patřičná revoluční nálada rovněž. Další průvod zamířil 4. listopadu v Dašicích od hostince Veselka k řece Loučné. Za zvuku střeleckých salv byla z mostu svržena zpuchřelá rakev s obrazy dvou císařů a císařovny. Vůz táhlo čtyřspřeží volů přikrytých černožlutými prapory.

„Za vozem kráčeli Karel, Zita, šlechtici a jiné maškary a nechyběla ani hudba,“ uvedl pardubický archivář Petr Mücke v popisce k sérii fotografií z tohoto „pohřbu“, které je možné nyní spatřit na výstavě v pardubickém okresním archivu.

Svoboda hojila bolesti z války

Podobně jako u listopadu 1989 se vzpomíná spíše na euforii a humor, ale Rakousko-Uhersko padlo hlavně proto, že přivedlo své obyvatele válečným dobrodružstvím do doby nevýslovného strádání a bídy. Tehdejší „předříjnový“ život charakterizoval František Vácha například takto:

„Události v Pardubicích běžely jak na filmovém pásu: narukování odvedených, příjezd raněných, dodatečné odvody, odvody psů, koní, pohřby vojáků, fronty na živobytí, bouřlivé demonstrace na ulicích, stávky v továrnách, tancovačky, plné biografy a pláč nešťastných, kteří dostávali zprávy, že jejich syn, bratr nebo otec ,padl na poli cti a slávy‘.“ Nutno dodat, že biografy byly plné proto, že se tam topilo, což nebylo doma kvůli nedostatku paliva a jeho cenám za války běžné.

Čas honby za živobytím však automaticky říjnovým převratem neskončil. „Za několik dnů dostal se život opět do pravidelných kolejí, a ač se nedalo ani zdaleka tvrdit, že bylo by dobře, jelikož stále trval nedostatek a hlad, nikdo nereptal. Vědomí, že hrozná válka je skončena, že nastal mír, že jsme svobodni, doma, ve svém státě, zhojilo všechny bolesti,“ vyjádřil své dojmy z této doby František Vácha.

Jarní prázdniny

Týdenní jsou na základních a středních školách rozloženy v termínech od 1. února do 14. března. Přinášíme úplný přehled prázdninových termínů podle okresů. Jednodenní pololetní prázdniny jsou v pátek 29. ledna.

Přelomové osmičky