Až budou v neděli v Pardubicích bít zvony v Larischově vile na připomínku likvidace českých vlastenců v červenci 1942, bude na svého dědu vzpomínat také jeho vnuk Ivan Pištora. V tento den Antonína Pištoru před jednaosmdesáti lety popravilo gestapo.
„Děda pracoval v kanceláři nemocenské pokladny ještě s kolegou Jaroslavem Šormem. Jejich pravomocí bylo vydávat pracovní knížky, které sloužily za protektorátu jako doklad, že jsou lidé někde zaměstnáni. Jednu z bianco knížek, které tam měli v zásobě, vystavili parašutistovi Josefu Valčíkovi. Gestapo na to přišlo a dědu popravili,“ shrnuje ve stručnosti Pištora. Stejně dopadl i jeho spolupracovník Šorm.
Na část událostí si vzpomíná také lékař Jan Iserle, který tam s oběma muži pracoval. Tehdy byl medikem, ale protože Němci zavřeli vysoké školy, skončil v kanceláři, kde byl zmiňovaným úředníkům takzvaně k ruce. „Bylo přísně zakázané vydávat nepopsané pracovní knížky. Nic jsem o činnosti svých spolupracovníků nevěděl,“ uvádí ve svých vzpomínkách bývalý oční lékař Jan Iserle, kterému nevědomost zřejmě zachránila život. Gestapo dokonce na tento úřad nastrčilo jako volavku pěknou dívku, která přišla o pracovní knížku prosit. Neuspěla.
Ovšem Valčíkovi, který začal po výsadku pracovat u hoteliéra Arnošta Košťála v hotelu Veselka, tehdy pracovní knížku vydali, aby se mohl o něco bezpečněji pohybovat po Pardubicích. Pracovní knížka byla totiž stejně důležitý dokument jako občanská legitimace, když se lidé museli prokázat gestapu.
„Děda se Šormem určitě věděli, že se dostávají do velkého průšvihu. Podle mého názoru se k nim dostal Alfréd Bartoš přes svou snoubenku Věru Junkovou, která byla neteří mého dědy,“ popisuje Pištora.
Jestli se jeho předek zapojil i do jiné odbojové činnosti, neví. „Hmatatelná a osudová je tato jejich pomoc Valčíkovi. Vím ale, že u paní Hovorové, jež byla bytnou dědova kolegy Šorma, přespával také radista Potůček. Zřejmě šlo o širší okruh pomoci,“ domnívá se Pištora.
Falešné pracovní knížky byly tři
Dá se předpokládat, že dvojice úředníků Šorm a Pištora pomohla nejen Josefu Valčíkovi, který pracoval jako číšník Miroslav Šolc ve Veselce. Alfréd Bartoš přijal totožnost Jan Motyčka a vystupoval jako pojišťovák, aby mohl hodně cestovat a udržovat spojení, a radiotelegrafista Jiří Potůček pracoval jako hlídač lomu Hluboká u Ležáků pod jménem Josef Stříšek. Pracovní knížky tedy museli vystavit všem třem.
Gestapo si přišlo pro oba zaměstnance kanceláře. Nemocenská pokladna se v Pardubicích nachází tam, kde nyní stojí poliklinika U Husova sboru. Pištorovi bydleli hned naproti v domě, který sousedí s tehdejší hospodou U Soudku, dneska St. Patricka.
„Přízemí mělo zabílená okna a děda na svůj dům neviděl. Potřeboval ale vědět, jestli k nim nejde gestapo. Doktor Iserle ve vzpomínkách popisuje, jak nechápal, proč tehdy můj děda pořád bezdůvodně větral. Děda mu něco odsekl, až později pan doktor pochopil, že potřeboval mít výhled, jestli si pro něj jde gestapo,“ popisuje Pištora.
Smyčka se pak velmi rychle stahovala. Zřejmě nechtěl manželku se synem vystavovat tomu, jak ho doma sebere gestapo, a tak zmizel do města. Němci ho však našli a vzali do vazby. Teprve nedávno se pozůstalá rodina dozvěděla další střípek do mozaiky událostí. Mezi zatčením a popravou byli zadržení vězněni v donucovací pracovně. Svědek Míťa Čeřenský, který neskončil na popravišti, ale v koncentračním táboře Mauthausen, odkud se vrátil, později vypověděl, že se s Antonínem Pištorou setkal. Uvedl, že byl z výslechu krutě zbitý do krve.
V tu dobu byla zatčena také Věra Junková, která byla popravena v ten samý den jako její strýc Antonín Pištora. Tento den byla vlna exekucí nejmasovější. Téměř všichni spolupracovníci parašutistů byli tehdy popraveni. Gestapo přišlo také k Pištorovým domů, kde hledalo tajné materiály a dost možná další bianco pracovní knížky.
„Dědeček zřejmě u výslechu uváděl, že rodina o ničem neví. I tak si myslím, že je to poloviční zázrak, že babička s mým tatínkem, tehdy desetiletým chlapcem, přežila,“ říká Pištora. Důstojník gestapa tehdy prošel domácnost Pištorových důkladně. Z prádelníku zmizelo předválečné mýdlo značky Hellada, které tam Pištorova manželka opatrovala jako vzácnost.
Pištora dodnes neví, jestli jeho babička o odbojové činnosti svého manžela věděla. A zda tušila, že jejich neteř Věra Junková spolupracovala s parašutisty. Žena zůstala s desetiletým synem sama. Před těmito událostmi byla v domácnosti, pak musela nastoupit do práce. Minulost jejího manžela a jeho příslušnost k sociálně demokratické straně komunistickému režimu zrovna nenahrávala. Vykonávala třeba pomocné administrativní práce, pomáhala v kuchyni.
Nic osobního kromě dvou fotek svého dědy Pištora nemá. Ale Československý válečný kříž, vyznamenání od prezidenta Edvarda Beneše, které dostal jeho děda posmrtně, opatruje. Když na tyto tragické události vzpomínala manželka popraveného, cítila křivdu, když se někteří lidé z jejího okolí pozastavovali nad tím, jak se mohl její manžel pustit do tak nebezpečné akce, když měl ženu a malé dítě.
„Ona to brala tak, že její muž pomáhal správné věci, tuto odvahu a vlastenectví každý nepochopil,“ říká Pištora. Dnes je mu líto, že babičku více nevyzpovídal. A bohužel nemůže ani otce, který zemřel brzy. Babička Marie už se pak nikdy nevdala a na výchovu syna byla sama.
V pátrání v historii bude pokračovat
Ivan Pištora se letos poprvé zúčastnil piety za 194 popravených lidí. Jako pozůstalý měl právo poslat po Labi růži za svého dědu. Na pietě viděl pozůstalé s podobným příběhem. „Je to emotivní. Nejvíc mě mrzí, že nemám možnost zjistit víc. Pamětníci odcházejí. Zpětně vím, že jsem se měl daleko víc ptát své babičky. To ale člověku dojde až v určitém věku, kdy už mnohdy bývá pozdě,“ říká Pištora.
Nedávné poznatky, které mu poskytly právě vzpomínky doktora Iserle, ho povzbudily k dalšímu historickému pátrání po osudech předků. Chystá se rozplést životní příběh sestry popraveného dědy. Osud její dcery Věry Junkové je známý, kam se však ubíral životní příběh její matky a druhého manžela, tiskaře Adolfa Švarce, ví Pištora jen částečně. Manželé Švarcovi byli odesláni do Osvětimi a ještě roku 1942 tam oba zahynuli.
„Chtěl bych se o nich dozvědět ještě víc stejně jako o dědečkově nejbližším spolupracovníkovi Jaroslavu Šormovi. Byl to starý mládenec, ale prý měl v Praze bratra. Prý není znám nikdo, kdo by se k jeho památce hlásil. Protože to byl dědečkův nejbližší spolupracovník, chtěl bych zkusit dopátrat se nějakých jeho příbuzných,“ dodal Pištora.
