Soukromé Muzeum řemesel v Letohradu loni poprvé navštívilo více než 30 tisíc lidí. To je číslo, kterým se dotahuje i na renesanční zámek v Litomyšli zapsaný v UNESCO. Tacl přitom budoval sám, bez státních či evropských dotací.
"Z našich peněz jsme do toho investovali minimálně 25 milionů korun. Nevrátí se nám to. Ale člověk přece nedělá jen to, co se mu vrátí. To by nemohl vychovávat děti, investovat do jejich vzdělání. Jsem spokojen s tím, že můžu dělat to, co mne baví," konstatoval majitel.
Zaměřil se na to, co dnes lidem chybí. A návštěvníci to po prohlídce tří pater staré sýpky uprostřed Letohradu pochopí. Je to kumšt. Fortel. Poctivost.
Muzeum řemeselJe umístěno v památkově chráněném areálu Nového dvora v Letohradu z roku 1750. Plochou 1 650 metrů čtverečních je největším muzeem svého druhu v České republice. Zahrnuje více než 50 ucelených expozic řemesel a živností z období 1840 - 1930. Mezi nejzajímavější exponáty patří vyřezávaný mechanický skanzen řemesel, mechanické dílny, pilnice se třemi funkčními katry a 100 let stará školní třída s ukázkami národních krojů. V expozici vozovny je možné si prohlédnout nejrůznější historická vozidla. |
Návštěvník si ve třech patrech někdejší sýpky může prohlédnout 50 expozic řemesel z konce devatenáctého a začátku dvacátého století.
V muzeu je k vidění koloniál i s původním zbožím. Nad obchodem visí reklama: "Mléčný margarín. Jako máslo, ale za polovic." Je tu i obrovitá registrační pokladna "od světoznámé americké firmy National". Lidé ve staré sýpce najdou dílnu řezníka, kartáčníka, ševce, řezbáře, truhláře, vlásenkáře, krejčího a mnoha dalších.
Ježdění a čtení inzerátů
Tacl sem soustředil tisíce exponátů. "Exponáty pocházejí převážně z oblasti Orlických hor. Sháněl jsem je pomocí svých znalostí regionu a hledal jsem v inzerátech. Z devadesáti procent jsem to sesbíral sám, teď už jezdím méně," říká.
Je tu lis na lněný olej, kterým si lidé v horách vylepšovali stravu, mnoho máselnic či šupna - jakýsi tobogan na pytle s moukou. Anebo celodřevěná pumpa na hašení požárů z roku 1847 či elektrický vysoušeč vlasů z roku 1925.
Jsou tu i dobové dokumenty a účty. Jak příjemně se čte dopis, který poslal krejčí své zákaznici: "Prosím, byste mi budoucně Vaši vzácnou přízeň zachovala, ujišťuje Vás největší pozorností, jíž jsem vždy milerád ochoten věnovati Vašim příkazům a znamenám se s veškerou úctou Jan Jilemnický."
Nápad na založení muzea přišel prý sám od sebe. V roce 1996 Tacl koupil pro svou firmu, která vyrábí vybavení do gastronomických provozů, areál uprostřed Letohradu i s přilehlou sýpkou.
Když poprvé vstoupil do prázdných pater barokní sýpky v Novém dvoře, uvědomil si, že obrovské plochy si přímo říkají o expozici starých řemesel. "Ovlivnila mne i prohlídka Babiččina údolí. Vstup do mlýna, je tam dřevěná zvýšená podlaha, obrovské trámy, to se ve mně usadilo," říká.
Tragická smrt výrobce oleje
Muzeum řemesel však nabízí víc než jen ukázku někdejších nástrojů a pracovních postupů. Lidé tu mohou slyšet příběhy řemeslníků, které v divokém dvacátém století ale mají málokdy dobrý konec.
Tragický je příběh o řemeslníkovi z Moravského Karlova, jehož lis na lněný olej tu vystavují. Vyráběl "dřevka na štětce", ale zatímco ostatní to dělali na šlapacím soustruhu, on byl mazanější, přivedl si tam náhon na vodní kolo, postavil si malou manufakturu, kde měl soustruhů několik, všechny se točily automaticky a dřevka vyráběl rychleji a levněji.
"Poměrně dlouhou dobu prosperoval, zatímco ostatní na něj byli naštvaní. Po válce byl odsun, který se týkal i celé jeho rodiny. Tu poslední noc, než je měli odvážet, si pro něj ve tři ráno přišla domobrana. Myslel, že to je nějaká formalita, ale oni ho za plotem zastřelili a zakopali," říká Tacl.
Manželka řemeslníka si před odsunem stihla vyhrabat část jeho těla a uříznout nožem cíp kabátu. "A ten cíp kabátu je dodnes v jednom bytě v Německu ve vitríně i s fotografií muže. Ti lidé žijí a souhlasili, že jsme jeho zařízení dali do muzea," dodává majitel sbírky.
Připomíná i 70letou ženu z Letohradu, která se rozplakala nad záznamy z mlékárny ve Verměřovicích. Našla tam totiž svůj podpis z doby, kdy jí bylo sedmnáct let.
