Mechanický hráč schopný hrát na piano, dva bubny, činely a triangl, se předvedl po náročné opravě.
„Předtím uměl zahrát jednu jedinou skladbu a ještě k tomu rozladěně. Dnes jich má v repertoáru sedm, osmou dolaďujeme. Prakticky veškerá jeho střeva byla na renovaci. Původní zůstaly jenom hudební nástroje a skříň, kterou máme v plánu opravit příští rok,“ říká ředitel hlineckého muzea Martin Horák.
Dnes tak stačí jen vhodit minci, klapkobřinkostroj natáhnout a vybrat si z „playlistu“ osmi skladeb, které na začátku minulého století přeřvávaly hlučné štamgasty v hospodách.
„Pro návštěvníky je to hodně lákavá věc. Pouštíme ho v podstatě každému, kdo do muzea přijde. Restaurátor nám doporučil, ať ho pravidelně pouštíme, aby neležel ladem. Rádi bychom lidi postupně namotivovali, aby si do stroje házeli své pětikoruny,“ říká Horák.
O jaké skladby přesně jde, ale neví, seznam písní na válci nesedí s ručně psaným seznamem, který se k orchestrionu dochoval.
Odborníci jsou přesvědčeni, že písně jako Ať žije republika, Na vltavském břehu nebo Za tou naší stodoličkou jsou na druhém poškozeném válci. Ten je uschovaný ve spodní části skříně, a zda se ho podaří oživit, je zatím otázkou.
Válce byly dva, aby se písně mohly střídat
„K orchestrionům se téměř vždy dodával ještě další válec, který se jednou za měsíc či dva měnil. Bylo to kvůli tomu, že štamgastům v hospodě se osm skladeb hodně rychle oposlouchalo, byli proto rádi za další. Opravovat popraskaný válec je však problematické, protože je těžké ho zpátky zformovat. A replika nového válce je nákladná. Pokusíme se s ním ale něco udělat,“ říká Radek Janoušek, jeden z mála licencovaných restaurátorů pianol a orchestrionů.
Jak funguje orchestrionHudebního automat, který obsahuje více hudebních nástrojů. Předchůdcem orchestrionů byl panharmonikon Johanna Nepomuka Mälzela, který byl postaven v roce 1805. K sestavení středně velkého orchestrionu bylo zapotřebí klavírníka nebo varhanáře, orchestrátora (člověka, který převede skladbu na hřebíčkový válec) a několika zručných truhlářů na výrobu mechanismů a zdobné skříně. Orchestriony se dělí na pianové a varhanové. U pianového byl akustický element, což je celá kostra orchestrionu s rezonanční deskou, litinovým rámem a strunami, umístěn v zadní část orchestrionu a tvořil se skříní jeden kompaktní celek. Druhou skupinu představují varhanní orchestriony, jejich základ tvořily píšťaly. Pohon zajišťoval elektromotor nebo člověk a využívaly se zejména na poutích. Zdroj: Radek Janoušek, restaurátor pianol a orchestrionů |
Zajímavá je historie orchestrionu, který vznikl někdy mezi lety 1900 až 1920. V roce 1924 si ho u brněnského varhanáře Karla Čecha objednal hostinský František Tichý z Filipova u Kameniček. Do sbírek městského muzea v Hlinsku se zřejmě dostal po zrušení hostince. Podle dochovaných záznamů z roku 1961 za něj hlinecké muzeum zaplatilo původnímu majiteli 500 korun.
Ovšem v dobách socialistického hospodaření neměl na růžích ustláno ani v muzeu. Čirou náhodou na něj muzejníci přišli v depozitáři na konci osmdesátých let, když v muzeu řádila dřevomorka.
„Byl v dosti zoufalém stavu, celý plesnivý, dřevo se z něj odlupovalo. V podstatě ho zachránil pan Makovský z Dědové na začátku 90. let,“ vzpomíná tehdejší ředitelka Městského muzea a galerie Jana Vašková.
Přestože ve své době stával orchestrion téměř v každém hostinci, do dnešních dnů se jich podle odborníků dochovaly maximálně desítky.
