Fessl vozí chlapce i děvčata ve svém transportéru typu „ótéčko“ na vlastním tankodromu. V jeho městečku mají čeští i slovenští skauti i místo, kam přiváží v létě pekař z města pečivo a skauti z okolních lesů si sem pro ně chodí.
Ač před třemi lety podstoupil operaci páteře, jen loni se zúčastnil se svým vojenským transportérem třiadvaceti víkendových srazů klubů vojenské historie v celé republice. Podobné srazy nadšenců do historie a vojenských vozidel ostatně pořádá i ve svém městečku.
„Někdy je to tady velký tábor s desetimetrovými stany, které si postaví kamarádi u tankodromu,“ uvádí.
Prakticky každý víkend do jeho městečka jezdí nadšenci z celé republiky. „Už jsem tu měl ale i návštěvy z Austrálie nebo ze Španělska, Německa, Polska. Když jsem měl tady sraz před dvěma lety, tak tu bylo sto čtyřicet lidí a čtyřicet kousků vojenské techniky,“ říká Petr Fessl.
Neopomíjí však ani pietní akce k výročí osvobození, nedávno se účastnil s kanonem vzpomínkových akcí na ženský tábor v Dětřichově na Svitavsku a u pomníku partyzánů v Předním Arnoštově.
Po revoluci koupil protiletadlový kanon
Lásku k vojenské historii získal už ve Svazarmu, kde působil dvacet let i jako instruktor střelby.
„Tam jsem byl blízko zbraní a už mi to zůstalo. Krátce po revoluci jsem si koupil vysloužilý protiletadlový kanon ‚dvojče‘. S ním a ruským ótéčkem jezdím na srazy, vždy na jaře ho pořádně připravím na sezonu,“ říká.
Řada jeho vozidel už patří mezi veterány, některé na tento „titul“ čekají. Třeba škodovka v barvách VB. „U ní musím ještě rok počkat. Pak jí bude třicet, takže bude veterán a můžu už s ní jezdit,“ uvádí.
Městečko střeží i jím vlastnoručně vyrobená raketa SS-20, na jednom vozidle se skví nápis No Pasaran. V poměrně rozsáhlém zastřešeném místě visí portréty všech československých i českých prezidentů a chvalně i nechvalně známých vůdců.
„Jen sehnat Háchu byl trochu problém,“ potvrzuje. Mezi spoustou plakátů, českých vlajek a symbolů je i několik hesel z padesátých let.
Nechybí kulomety, samopaly a dobové helmy. „Jsou to už jen taková železa pro děcka, takové zavařeniny. Když přijdou, tak jim to tady vystavím. Neodmítám ani náhodné návštěvníky, kteří se chtějí povozit v transportéru. Jen je to trochu drahé, takový transportér sežere pár litrů benzinu. Jen nastartování ótéčka stojí stovku,“ říká Petr Fessl.
Na srazech vystupuje i jako maršál Malinovský
Má také patnáct pečlivě složených uniforem. Vojenských, policejních, ruských, německých. Na srazech občas vystupuje i jako generál, a to podle typu akce nebo ukázky.
„Takže když jde o nějakou ukázku osvobození, kde je plno rudoarmějců, tak jsem tam za maršála Malinovského. A když je třeba velet Němcům, tak na to mám uniformu maršála Luftwafe Hermanna Göringa,“ říká. Však mu také mnoho kamarádů přezdívá „Maršál“.
„Ale nikdy jsem nezahajloval. To bych nemohl,“ říká nadšenec.
A také když se někdo Petra Fessla zeptá, jestli jsme se měli v osmatřicátém roce místo přijetí Mnichovské dohody bránit, odpoví bez váhání.
„Určitě. A nejen tehdy,“ říká muž, který o historické vojenské technice také hodně ví. „Teď mám rozdělanou motorku M 72 z dvaačtyřicátého roku. To je stroj z doby, kdy ještě kamarádil Hitler se Stalinem. Stalin získal licenci na motorky BMW se sajdkárou a vyráběly se v Moskvě. A když pak nacistické Německo napadlo Sovětský svaz, používaly obě armády stejné motorky,“ upozorňuje.
