Bezmála deset let byl v prostorách kláštera na Hoře Matky Boží nad městem Králíky otevřen památník věnovaný všem v Československu internovaným řeholníkům v 50. letech.
Před dvěma lety provozovatelům na Dolní Hedči vypršela smlouva a expozice pod správou Muzea československého opevnění musela být uzavřena.
Po nespočtu hodin, které dobrovolníci strávili stěhováním exponátů do budovy bývalého gymnázia na Velkém náměstí v Králíkách, začíná mít obrysy i obnovená expozice připomínající temnou dobu internace řeholních řádů. Ve stejné budově už třetím rokem funguje expozice Východočeského památníku celnictví.
„Úplnou novinkou bude pro nás stavebně nejsložitější třetí sál dějově upravený do podoby trestaneckého tábora nucené práce s baráky. Návštěvník si bude moct například prohlédnout, jak vypadá prováděcí cela výslechu zadržených nebo si na sebe pustit ledovou vodu v dobové umývárně,“ říká k nové připravovanému Památníku obětem internace v centru Králík jeho ředitel Richard M. Sicha.
Památník obětem internace se před devíti lety zabydlel v klášteře na Dolní Hedči, teď se stěhuje do Králík. Co pro vás bylo s odstupem času nejhorší?
Určitě velké stěhování a adaptace jednotlivých místností pro potřeby muzea. Do toho přišel covid-19, který nás hodně zdržel. Bez velké pomoci našich dobrovolníků, za přispění Konference vyšších představených mužských řeholí v České republice, Pardubického kraje a města Králíky, které nám poskytlo do výpůjčky prostory v budově bývalého gymnázia, bychom to stěží zvládli.
Stěhování máte od loňska za sebou. Expozice bude v prostorách bývalého gymnázia větší než v klášteře na Hedči. Jak jste daleko?
Některé části expozice máme už hotové, včetně prvního i druhého sálu. Z kláštera jsme přestěhovali jenom předměty, tabule a vitríny. Vše ostatní je nové. Tam, kde bylo potřeba použití speciálních technologií, jsme se obrátili na odborné firmy. Ať už šlo o zabezpečení, elektroinstalace... Oříškem bylo zejména zasklívání velkého modelu centralizačního kláštera v Králíkách.
Bohužel jinak zvenčí krásná budova školy byla za minulého režimu necitlivě opravena. Došlo ke zničení krásného schodiště, z něhož zmizelo zdobené zábradlí. Ve škole až na jednu výjimku ve sklepě nenajdete původní dřevěné dveře. Všude jsou místo nich kovová futra s tehdy typizovanými dveřmi. Za socialismu si nikdo moc nelámal hlavu s citlivými opravami. Co neuměli, nahrazovali naprosto nevhodnými věcmi, které zničily duch místa. Snažili jsme se alespoň vhodnými nátěry některé prvky polidštit.
Vznikající expozice, která na návštěvníky čeká, bude ovšem důstojnou připomínkou internace řeholníků. Kolik jich vlastně Králíky prošlo?
Za jedenáct let, mezi lety 1950 až 1961, to bylo přes 530 řeholníků, které jsme podchytili v seznamech nebo badatelskou činností v archivech. Mnozí z nich byli pro svoji víru v předem připravených procesech odsouzeni a vězněni v komunistických lágrech nebo táborech nucené práce, kde někteří na následky útrap zemřeli. Primárním úkolem tehdejšího režimu bylo odstranit vliv církve ze společnosti, aby stát pod vedením strany vystřídal řeholníky na pozicích, které zastávali. Typicky v nemocnicích či ve školách.
Podařilo se to tehdejšímu režimu?
Během tzv. akce K, v rámci které byli řeholníci násilně odvlečeni ze svých domů a soustředěni do soustřeďovacích klášterů, komunisté potřebovali oddělit opaty a provinciály od běžných řeholníků. Oni totiž věděli, že vliv představeného v uzavřené komunitě je velmi důležitý. Ve svých slibech například nikdy nezklamal jezuita Antonín Zgarbík, který na následky neposkytnutí péče ve vězení zemřel. Komunisté už nevěděli, že téměř každý představený měl pro případ krize svého zástupce.
Některé řeholníky se ovšem zlomit podařilo. Tak dlouho do nich hučeli, až je přesvědčili k normálnímu životu, protože už byli zoufalí a nevěděli, jak z toho ven. Zmocněnci neboli velitelé tábora třeba zakazovali řeholníkům účastnit se pohřbů svých rodičů. Ten nátlak byl obrovský. My si to dnes jen stěží dokážeme představit. Někteří z nich se oženili, měli děti a žili tak, jak si komunisté mysleli, že by to mělo vypadat.
Řeholníci byli po celou dobu internace pod kontrolou StB. Byli nuceni těžce pracovat bez mechanizace v lese, na polích či u dobytka ve státním statku. Měli kontakt se světem?
V Králíkách si našli cestu přes ordinaci dentisty Františka Vorlického, ke kterému esenbáci vozili řeholníky k ošetření. U zdravotní sestry se podařilo udělat kontaktní místo, kde si předávali poštu. Komunistům se to podařilo odhalit, pan Vorlický poté musel s manželkou opustit region, ale k soudu nedošlo. Paní Doležalová, která byla v hlavní skupině podezřelých, během výslechu StB zemřela na srdeční selhání.
Váš památník je plný příběhů z temné doby našich dějin. Myslíte si, že svým způsobem v Česku ojedinělá expozice lidi zaujme?
Slibujeme si, že by nové muzeum mohlo navštěvovat až pět tisíc lidí ročně. Proto expozici rozšiřujeme o interaktivní část s vězeňskou celou a barákem z tábora nucené práce. Máme mnoho dochovaných předmětů řeholníků od talířů počínaje po obřadní předměty z provincie Milosrdných bratří z Brna konče. Novinkou bude i část pozůstalosti příslušníka StB z Uherského Hradiště. Zabýváme se i tresty smrti, které byly vyneseny nad duchovními ve vykonstruovaných procesech.
A proč v Králíkách? V Sudetech dýchá historie. Zvedáme hozenou rukavici. V Praze, v Brně je muzeí spousta. Tady si musíme všechno tvrdě vybojovat.
