Nacházejí se v zasklených schránkách v Hlinecké ulici, v místech, kde byli 8. května 1945 německými vojáky zavražděni čtyři nevinní muži z Rohozné. Mstě předcházelo povstání obyvatel Trhové Kamenice, v jejímž okolí působila řada partyzánských jednotek a odbojových skupin.
 |
Městysem se už 5. května 1945 šířila mylná zpráva o konci války, protože povstala Praha, která volala o pomoc. Ve spolupráci s partyzány se revoluční národní výbor rozhodl odzbrojit německé četníky a kolaborantského četnického velitele. Do odzbrojování německé posádky se zapojil i katolický farář Oldřich Kučera, jenž byl spojkou odbojové skupiny Rada tří.
Rozčarovaný německý velitel Czerny zpočátku váhal, ale po chvíli přistoupil na podmínky kapitulace. Vydal dva lehké kulomety, pětadvacet pušek a několik beden granátů. Všichni vojáci včetně jejich velitele byli internováni ve škole, kde se svědomitým velitelem hlídek stal farář Kučera. Nikdo v té době nemohl vědět, že Němci měli ve škole dobře ukrytou vysílačku, kterou o sobě zřejmě dali vědět svým souputníkům.
Mezitím se z Kamenice stala malá pevnost. „U školy se shromažďuje celá Trhová Kamenice, někdo přinesl státní vlajku a zbraně, vynášené ze školní budovy, rozdělují se mužům. Za půl hodiny stojí u školy páskami označené ozbrojené stráže, na všech silničních výjezdech se budují záseky a barikády a odboj proti okupantům vlasti vstupuje u nás na scénu,“ zachycuje tehdejší události školní kronika, kterou ve své knize Trhová Kamenice v letech 1938 až 1946 zmiňuje Bohumil Hospodka.
K prvnímu ozbrojenému střetu došlo už 5. května odpoledne, kdy městysem na důležité spojnici z východních Čech na Vysočinu chtěl projet konvoj německých aut od Ždírce směrem na Chrudim. V přestřelce bylo zabito sedm lidí – čtyři Němci, dva vlasovci a obránce Josef Kumpán z partyzánského oddílu Lev. Týž den padlo do zajetí ještě 40 vojáků z řad vlasovců.
Poté až do 8. května v městečku panoval relativní klid. Jak v publikaci Trhovokamenicko v boji proti fašismu zachycuje někdejší učitel Josef Vaňáč, v neděli se v „osvobozené“ Kamenici konala dokonce tradiční pouť.
„Nálada byla neklidná, lidé poslouchali zprávy z rozhlasu, v hloučcích o jejich obsahu diskutovali a městečkem procházely ozbrojené hlídky. Jinak se nic zvláštního nedělo,“ popisuje Josef Vaňáč.
Masakr přišel na úplném konci války
Osudový byl pro Trhovou Kamenici až 8. květen. Směrem od Chrudimi se valil početný konvoj 140 aut plně obsazených německými vojáky. V Trhové Kamenici usoudili, že se jedná o trestní výpravu proti partyzánskému hnízdu. Už před Rohoznou došlo k prudkému boji s 25 ozbrojenými muži, po kterém zůstali čtyři mrtví partyzáni.
Němečtí vojáci v početné převaze stříleli hlava nehlava, jen aby zastrašili partyzány. Obránci „pevnosti“ se rozhodli dát na ústup, aby předešli dalším ztrátám na životech. Odstranili barikády a rozhodli se s Němci vyjednávat o průjezdu Trhovou Kamenicí. Jako parlamentář se přihlásil fotograf Viktor Mráz, který uměl plynně německy.
Mezitím kolona před městečkem projížděla Rohoznou. „Babička mi vyprávěla, jak se kolona aut zastavila před hostincem proto, že na něm visel bílý prapor Červeného kříže. Ve sklepě bylo ukryto větší množství lidí. Ten, kdo měl zablácené boty, stal se v očích vojáků automaticky partyzánem a rukojmím,“ přibližuje tehdejší události Filip Procházka, který měl v Kamenici prarodiče.
Čtyřem mladým mužům se prozrazení úkrytu stalo osudným.
Viktor Mráz, který s nasazením vlastního života vyjednal před Trhovou Kamenicí s okupanty průjezd kolony a klid zbraní, neměl tušení, že se vojáci ze zadní části dlouhého konvoje chovali jako utržení ze řetězu. Sám totiž jako rukojmí seděl na chladiči nákladního auta, které bylo v čele kolony.
„Nejzuřivěji si počínali zločinci z parašutistického oddílu SS z Olomouce. Za jízdy ulicí i náměstím stříleli do oken, zdí domů a za hlavní cíl si vybrali střechu kostela, kde zahlédli pozorovatele. V oknech školy si také všimli máváním a křikem na sebe upozorňujících zajatých soukmenovců,“ vypráví Bohumil Hospodka o vojácích a kolaborantech internovaných ve škole, kterých se během čtyř dnů podařilo obráncům městečka zajmout na dvě stovky.
Zajatci ukázali na faráře
Hrozby, řev, drancování domů na náměstí včetně pošty či granát hozený do bytu městského tajemníka byly jen začátkem. Osvobození zajatci ve škole jako hlavního viníka svého uvěznění uvedli pětatřicetiletého faráře Kučeru. Po krutém mučení oblíbeného kněze zastřelili přímo na faře.
Lékařský nález zněl: „Rána do týla hlavy střelou dum-dum, levé rameno a paže značně pohmožděny tupým předmětem. Při ohledání ležel na zádech, ruce mírně zdviženy v křečovitém stavu.“ Svoji nenávist vojáci zamýšleli předvést i na kostelní věži, kterou chtěli odpálit pancéřovou pěstí, což se jim nepodařilo, a tak ji alespoň poškodili střelbou.
Mstu za čtyři vojáky padlé v přestřelce 5. května Němci dokonali na stejném počtu Rohozenských, které si mezi rukojmími náhodně vybrali. Jedenatřicetiletý pekař Jaroslav Kvapil, devětatřicetiletý hostinský Antonín Novák, sedmnáctiletý zámečník Jan Michek a pětadvacetiletý slovenský dělník Jan Trudič byli v horní části náměstí postaveni k průčelí domu číslo 6 a bez milosti zastřeleni.
Čtyři mladíky (Jaroslav Kvapil, Janko Trudič, Jan Michek, Antonín Novák) z Rohozné si Němci k popravě vybrali náhodně. Šlo o mstu za čtyři vojáky padlé v přestřelce z 5. května.
Řádění hitlerovců trvalo hodinu a dvacet minut, osudný den byl posledním pro deset lidí. První oběť trhovokamenického povstání zemřela už 5. května. Rudá armáda přijela do města 9. května večer. O tři dny později se na náměstí, kde byly na katafalcích ze žulového kamení vystaveny rakve 11 zavražděných, konala velká tryzna. Oběti byly pohřbeny na hřbitově.
Památník věnovaný zavražděným rukojmím o pohnuté události dodnes vydává autentické svědectví. „Památník je zachovalými průstřely výjimečný. Možná jsou podobné památníky i jinde, ale určitě jich není v Česku moc,“ říká badatel Filip Procházka.
Místo skonu Antonína Nováka bylo posunuto
Současná úprava místa popravy však připomíná 76 let staré události zkresleně. Může za to necitlivost tvůrců novější verze památníku z 60. let.
Na místě byli zastřeleni tři muži vestoje, jeden z rukojmích se však před popravčí četou zhroutil a byl zastřelen na zemi. Krátce po válce byla na tomto místě vztyčena československá vlajka a deska se jmény obětí.
„Podstatnou úpravou prošel tento památník v roce 1966, při které došlo k důležité chybě – zatímco snímky z května 1945 naznačují, že zastřeleni ve vzpřímené poloze byli první dva a čtvrtý rukojmí, podle nové podoby památníku byli zastřeleni vzpřímení první tři rukojmí,“ upozorňuje na chybu znalec z klubu vojenské historie Filip Procházka. Ten se zaměřuje na působení Čechoslováků v Royal Air Force.
Mimo jiné stojí za odhaleným památníkem trhovokamenickým obětem holocaustu z řad Židů a místním letcům RAF Karlu Bergmanovi a Adolfu Doubalovi.
