Nejistota, strach a nepředstavitelný zmatek. I v takové atmosféře žily před 70 lety Svitavy. Slovo „mír“ nemělo v květnových dnech pro všechny stejný význam. Zvláště v bývalých Sudetech, kde začali někteří příslušníci původního německého obyvatelstva zpytovat svědomí… Přehodnocování jejich minulosti vedlo k četným sebevraždám. Více než 300 lidí pak skončilo v hromadném hrobu na svitavském hřbitově. Ovšem ani po smrti neměli mrtví klid.
Před patnácti lety byly ostatky obětí exhumovány. I přes tehdejší nelibost města. Historikům ve Svitavách lidé ze společnosti Pargent tenkrát řekli, že všechna těla z hromadného hrobu poputují na ústřední hřbitov do Brna, kde je jedno z největších pohřebišť německých vojáků u nás. Méně známá kapitola dějin, o které se ve městě prakticky nemluví, dodnes otevírá řadu otázek.
Ale vraťme se 70 let nazpět. Svitavy byly v osudových dnech přeplněny válečnými uprchlíky, kolonami ustupujících německých vojáků a německé obyvatelstvo vědělo, že porážka Německa je nevyhnutelná.
Ze Slezska přišly tisíce utečenců
Obraz města nebyl podle historika Radoslava Fikejze vůbec radostný. „Do Svitav, v nichž žilo normálně 12 tisíc lidí, přicházely tisíce utečenců ze Slezska, válečných zajatců mnoha národností a totálně nasazených. Během několika dnů zde bylo na 30 tisíc lidí,“ říká k tehdejšímu chaosu Radoslav Fikejz.
Doprava okamžitě zkolabovala, protože město na křižovatce cest se najednou ocitlo v centru ústupových kolon. Tisíce vojáků postupovaly směrem na západ, dál od Rudé armády, blíže americkému okupačnímu pásmu. K těžkým bojům nedocházelo, nebyl na ně, podle svitavského historika Fikejze, čas.
„Od začátku května se Češi začali připravovat na převzetí správy města. Zprvu vlastními silami, pak v součinnosti s armádou. Byla to složitá doba, do níž vstoupily i revoluční gardy, skuteční i smyšlení partyzáni, antifašisté i pseudobojovníci proti nacismu, vojáci Rudé armády, zvláště trofejní oddíly, ale i vojáci československé armády. Kromě jiného zde operovala NKVD. Protože tady převládal průmysl, výměna obyvatel proběhla poměrně rychle,“ říká historik a pokračuje:
„Od května začalo masové vyhánění Němců do vnitrozemí směrem k internačním táborům. Docházelo k segregaci a v červnu vznikl Úřad pro Němce, který stál mimo jakoukoliv legislativu. Vedl ho Karel Haas, který byl v minulosti sedmnáctkrát soudně trestaný,“ snaží se historik nastínit dobu, ve které před 70 lety Svitavy žily.
Němci volili různé druhy sebevražd
Docházelo tam k desítkám tragédií. Na ulicích leželi mrtví koně, v bytech, na lukách, remízcích a v okolních lesích se nacházely desítky mrtvých těl, nejčastěji se uvádí počet 150. „Na denním pořádku byly hromadné sebevraždy svítiplynem, zastřelením, podřezáním žil či oběšením,“ říká Radoslav Fikejz o případech, při nichž nebylo výjimkou ani to, že svým dětem brali život i rodiče.
V jednu chvíli bylo násilí ze stran Čechů natolik závažné, že se němečtí obyvatelé museli obracet na velitelství Rudé armády, aby nějakým způsobem zakročilo. „To byl případ nejenom Svitav,“ dodává Fikejz.
Podobné případy jsou známé i z nedalekého Vendolí. Nařízení velitelů Rudé armády, stejně jako vyhlášky české správní komise, které měly zajistit pořádek ve městě, nebyly dodržovány a stav bezpráví trval po celý květen.
V noci z 9. na 10. května došlo ve městě k mnoha případům rabování. Cílem se stala i katolická fara. Páter Karel Bilek si později ve svých pamětech poznamenal, že šlo o „strašlivou noc“. „Konstatuje, že dochází k rabování, znásilňování, sebevraždám a vraždám,“ cituje knězovy zápisky svitavský historik.
Nacista se zastřelil během procházky s dětmi
Jen o pár dní později, 13. května, leželo v márnici na hřbitově a v nemocnici na šest desítek nepohřbených mrtvol. Život si vzal i přední nacista ve Svitavách Karl Löschinger.
Byl však jedním z lidí, u něhož to takové překvapení nebylo. „Velitel místní nacistické organizace zabavil na náměstí dům Židům. Jeho služebná nám dala výpověď o tragickém konci. Hlídala děti a Löschinger řekl, že pojedou na výlet do lesa. Jela s ním, oznámil jí, že si potřebuje odskočit. Ona vedla jeho děti po cestě dál, náhle uslyšela výstřel. Šla se podívat a našla Löschingera s rozstřelenou hlavou,“ vypráví jeden z dochovaných příběhů květnových dní Fikejz.
18. května se konal pohřeb 126 sebevrahů. Nakonec ve vápnem vysypaných jámách skončilo 335 obětí a řada německých vojáků z místního lazaretu. Sebevraždy pokračovaly i v červnu, i když ne tak zběsilým tempem.
Než byl hrob na konci května zasypán, pohřbívalo se také do rodinných hrobů. Doba byla natolik hektická, že kameníci nestíhali dopisovat jména na pomníky. Chyběly rakve, mnoho lidí bylo zakopáno na místech, kde byli nalezeni, a to bez jakékoliv identifikace.
Nejviditelnější stopou po „divokém“ květnu 1945 je společný masový hrob v centrální části hřbitova. Jenže v něm už těla nejsou.
Pargent exhumoval, přestože šlo o civilisty
Když totiž do Svitav přijela před patnácti lety vyhledávací služba pro válečné hroby, zastoupená firmou Pargent, věci se daly do pohybu nezvykle rychle. Jejich první otázkou bylo, zda jsou ve Svitavách válečné hroby. „To jsme jim potvrdili. Upozorňovali jsme je, že se nejedná o typický válečný hrob, ale o společný hrob německých obyvatel,“ vzpomíná historik na jednání mezi společností Pargent, která pracovala pro Lidový spolek péče o německé válečné hroby Kassel.
„Nevím, jaké plnili úkoly. Nepřesvědčilo je ani, že jsou tam vojáci společně s civilisty. A německých vojáků najdou minimum. Navíc šlo o to, že roku 1993 byl společný hrob vysvěcen a na jeho místě vztyčen masivní bronzový kříž jako akt smíření. Pozemek je církevní, a tedy i konečné rozhodnutí o povolení exhumace bylo na církvi. V tu chvíli bylo velice těžké s tím něco dělat,“ myslí si dnes Fikejz.
Tehdy město nemělo žádnou metodiku, podle níž bylo možné postupovat a jakékoliv nežádoucí aktivity na starém hřbitově tak ovlivňovat. Ta začala platit až po roce 2002, kdy byl pořízen soupis hrobových míst, která jsou v režimu ochrany a údržby a o něž město pečuje. V té době byl již hrob sedm let ozdoben bronzovým křížem od sochaře Martina Jandy. Svitavy v čele se starostou Jiřím Brýdlem se totiž jako jedno z prvních měst v republice rozhodly nadčasovým gestem symbolicky smířit s temnou kapitolou města a nechaly hrob vysvětit.
„V létě 1993 jsme tím nakročili k procesu smiřování Čechů a Němců,“ vysvětluje Fikejz.
Exhumace společného hrobu šla pak velice rychle. „V květnu 2000 mě jednoho dne volali, že nastoupí příští týden. Začali jsme tedy dokumentovat jejich práci. Prováděli nejdříve sondy, pak samotnou exhumaci. Postupovali pomalinku a s veškerou pietou. Jediné, co jsme si vymínili, že nepůjdou do prostoru kříže. Tam jsou ty ostatky dodnes,“ říká svitavský historik.
„Hledali vojenské známky, ale našli jich poměrně málo, tipoval bych maximálně deset. Viděl jsem strukturu hrobu i způsob, jak byla těla do hrobu skládána. Překvapily mne nálezy drobných věcí, skleněných těžítek, málo knoflíků, přezek od pásků a vůbec kovových věcí. Prohlížel jsem lebky se střelnými otvory. Myslím, že na to nezapomenu. A když se ostatky začaly dávat do pytlů a odvážet do hřbitovní márnice, viděl jsem ty pytle vyrovnané až do výše očí. Neměl jsem sílu to vůbec fotit.“
Jaké tehdy bylo překvapení, když v zemi namísto 360 lidí bylo exhumováno na 500 lebek. „Řešili jsme, jak je to možné. Dodnes na tu otázku nedokážeme odpovědět, to místo souviselo i s masovými hroby pro oběti španělské chřipky z roku 1918, částečně s hroby v bezprostředním sousedství. Pořídili jsme fotografický i filmový materiál a za tři týdny celá akce skončila,“ popisuje exhumaci historik.
„Alespoň v minimálním měřítku jsme zachovali pietu, nicméně byly to z drtivé většiny civilní oběti války. Tedy Svitavané odvezení ze svého domovského místa kamsi na vojenský hřbitov do Brna, kam prostě nepatří. Exhumovat společný hrob civilistů kvůli několika vojákům je prostě nesmyslné. Dalo by se to pochopit u klasického vojenského hromadného hrobu, ale nikoliv u hrobu společného,“ pokračuje.
Kam zmizeli mrtví Němci ze svitavského hrobu?
Když v roce 2000 exhumovali pracovníci firmy Pargent ve Svitavách hromadný hrob z května a června 1945, vytáhli z něho pracovníci firmy s úzkostlivou pietou možná až pět set těl. Oběti ze Svitav měly skončit na ústředním hřbitově v Brně. Tam o nich ale nikdo nic neví.
Kdo se rozhodne zjistit, kde a zda tito vojáci na brněnském pohřebišti leží, získá brzy dojem, že buď na brněnském hřbitově vůbec nevědí, že u nich mají hroby stovky mrtvých z jara 1945. Nebo že tam opravdu nejsou a že je záhadou, kde vůbec stovky malých rakví skončily.
Igor Nachtigall, který v Česku zastupuje německý Lidový spolek pro péči o německé válečné hroby Kassel, odpověď nezná. „Já vůbec nic o tom, co dělala firma Pargent v roce 2000, nevím. Do spolku jsem nastoupil až v roce 2009. Zkuste se zeptat přímo v německém Kasselu. Pargent, který exhumoval pro spolek hroby, se celý rozpadl nebo zanikl, a kde skončil jejich archiv, to nikdo neví. Ale dokumenty ke každé exhumaci určitě jeho šéfové posílali do Německa,“ říká Nachtigall.
V Brně o mrtvých ze Svitav nevědí
Další dotazy vedou na ústřední hřbitov v Brně. Ale ani tam nic nevědí. Ředitel správy všech hřbitovů v Brně Marek Šamšula upozorňuje, že německé pohřebiště má svého správce.
„Ale v té době v letech 2000 to dělal ještě jeden náš pracovník, pan Hrdlička. Ptal jsem se ho, jestli si pamatuje na nějaký větší počet těl, která by mířila na německé pohřebiště ze Svitav. Ne. Pamatujeme si snahy dát sem těla, která nakonec skončila na hřbitově v Chebu, ale ta jsme odmítli, protože jsou z jiného kraje a v republice je více pohřebišť německých vojáků. Ale ze Svitav tady žádný takový záměr nepamatujeme. Stoprocentně,“ říká Šamšula.
Dodal, že „přírůstků“ na německé pohřebiště nebývá tolik, aby si na ně zaměstnanci nepamatovali. „Bývá kolem toho spousta povolování a běhání, takže bychom si to pamatovali. Ale ze Svitav si nepamatuji nic,“ tvrdí Marek Šamšula.
Naposledy byla pohřbena větší skupina mrtvých německých vojáků na brněnské pohřebiště na podzim loňského roku. „Bylo to asi dvacet těl z jižní Moravy a předtím aspoň dva tři roky nic,“ vzpomíná a dodává, že na pohřebišti je uloženo přes dva tisíce německých vojáků, u nichž znají historici jména. Celkem jich tam však leží asi osm tisíc, u mnoha z pohřbených ale zatím jména chybí.
O ostatcích těl neví ani správce pohřebiště
Ani Jan Krejčí, který dělá správce německého pohřebiště, nenarazil na žádnou stopu, která by svědčila o pohřbení mrtvých ze Svitav v Brně. A to kvůli tomu s manželkou pročetl všechny záznamy o těch, kdo skončili na německém pohřebišti od roku 2000.
„Pročetli jsme obě knihy o pohřbených na německém vojenském pohřebišti. Je tam asi osm tisíc jmen, ale chybí u mnohých místo, kde zemřeli. Dám příklad. Na pohřebišti leží Karl Herman, narozený 20. února 1903, zemřel 27. října 1945. A už jen blok 79, řada 10, hrob číslo 518. Ale víc nic. To je třeba u pěti tisíc a pak jsou tři tisíce neznámých ostatků. U některých, asi u desetiny těch jmen, jsou pak i místa, kde je našli - Vizovice, Pohořelice, Dunajovice a další. Ale ani jeden ze Svitav,“ říká Krejčí.
Přemítá, zda nemohli mrtví ze Svitav skončit na jiných německých pohřebištích v Česku. „Ještě jsou v Pacově u Jihlavy, Opavě, Valašském Meziříčí nebo v Olomouci,“ vyjmenovává ty nejbližší ke Svitavám. MF DNES poslala dotazy lidovému spolku péče o německé válečné hroby Kassel, ale nedostala odpověď.
Pracovník odboru životního prostředí brněnského magistrátu Tomáš Karban si myslí, že na německém vojenském pohřebišti leží i Němci přivezení ze Svitav.
„Ale chybí u nich datum, kdy a kde byli exhumováni. Proto nelze říci, zda jsou u nás mrtví ze svitavského hromadného hrobu z exhumace v roce 2000. V Brně se začali němečtí vojáci pohřbívat v roce 1968, pak to na chvilku skončilo a hodně se jich tady pohřbívalo v devadesátých letech,“ říká Karban.
Dodává, že teoreticky mohly být ostatky Němců ze svitavského hromadného hrobu součástí ostatků asi čtyř tisíc německých vojáků padlých za druhé světové války, které nechal Lidový spolek exhumovat na různých místech s tím, že je uloží na společném pohřebišti. Ovšem soustřeďoval je ve staré zaniklé továrně v Ústí nad Labem. V roce 2006 vzbudilo nedůstojné uložení ostatků pozornost veřejnosti a ty nakonec skončily na hřbitově v Chebu.
„Je možné, že součástí těchto ostatků byly i ostatky ze svitavského hrobu,“ uvádí Karban. Jasno do případu podle něj může vnést už jen spolek Kassel.
