Dům ve Štěpánkově ulici v Chrudimi už měsíc nabízí službu, která v Česku zatím chyběla. V přestavěné památkově chráněné budově funguje rezidenční hospic určený pro nemocné, kteří do klasického lůžkového hospice nepatří, ale doma už být nemohou. Nové zařízení za 40 milionů korun přitom nestálo daňové poplatníky ani korunu. Hospic Chrudim založený občanským sdružením si na stavbu vydělal sám.
Zakladatelkou hospice je lékařka Marie Blažková, která s lékařem Jiřím Košťálem a ostatními členy občanského sdružení Smíření dokázala v roce 2009 vybudovat na kraji Chrudimi lůžkový hospic. Ten nyní ve středu města doplňuje zařízení vzniklé rekonstrukcí a moderní nadstavbou s jedenácti novými byty, terasou, zahradou s krásnými výhledy na Chrudim.
„Tenhle dům se nevyplatí provozovat, nikdy se nezaplatí, ale proto jsme jej nestavěli. Byl to náš sen a ten se nám splnil,“ řekla Marie Blažková.
Sedíme nyní v jednom z bytů. Je tu kuchyň, opravdu hodně prostorná koupelna, dvě lůžka, okna do Štěpánkovy ulice, v horním patře velkorysá okna s výhledem na město. Vypadá to luxusně...
Mezonetové byty máme jen dva, ale v každém bytě je kuchyňka, polohovací postel, televize, lednička, bezbariérová koupelna. V domě je nepřetržitě ošetřovatelský personál a celou pracovní dobu je tu zkušená zdravotní sestra, která pacientům může dávat infuze nebo aplikovat jinou léčbu. Máme nově zaregistrovanou paliativní ambulanci, takže zde budeme v jejím rámci poskytovat zdravotní služby.
Zároveň ale platí, že to není nemocnice. Má to své výhody, zájemce nepotřebuje žádné doporučení, jako když jde do lůžkového hospicu. Kdo chce, tak se zde ubytuje. Cena je srovnatelná s úhradou za pobyt v domově pro seniory v Chrudimi. Sedm set korun na den, pacient platí navíc jen doplatky na léky.
Proč jste se rozhodli otevřít takové zařízení?
Zjistili jsme po prvních letech provozu lůžkového hospice, že jsou onkologičtí pacienti, pro které není vhodná domácí hospicová péče ani lůžkový hospic. Nejsou na tom tak špatně, aby museli ležet v hospicu, a doma už také nemohou být. Někteří pacienti se u nás zlepšili, ale bylo nepředstavitelné, že tam zůstanou třeba ještě půl roku. Nemohou být dlouho v prostředí, kde průměrně lidé žijí necelé čtyři týdny, je to příliš stresující. Nebylo pro ně nikde vhodné místo. Tak jsme jej vytvořili.
Pro koho je tedy přesně určen?
Mohou k nám chodit i pacienti na den nebo na dva, když jsou onkologicky léčeni, mají potíže a bojí se, že to sami nezvládnou. Pomůže ale hlavně lidem, kteří mají například onkologickou nemoc, nemohou už být doma, protože mohou třeba zvracet, dostat epileptický záchvat, ale zároveň kvůli tomu nemusí do lůžkového hospice, který je navíc vnímán jako poslední zařízení, kde se umírá.
Přáli jsme si postavit dům, kde se umírat nebude. Dům, který bude určen pro pacienty, kteří už trochu vidí na druhý břeh, ale ještě nejsou v posledním stadiu. Pro tyto nemocné je nesmírně důležitý nejen personál, služby, lidský přístup, ale i prostředí, které je obklopuje. Při přechodu do posledního stadia onemocnění bude pacient přeložen do lůžkového hospice nebo jiného zdravotnického zařízení.
Kolik vybudování rezidenčního hospice stálo?
Dům jsme koupili za 3,8 milionu korun, ukázalo se, že byl ve velmi špatném stavu. Stavba nás nakonec stála 36 milionů korun.
Zatímco při stavbě lůžkového hospice v roce 2009 jste získali dotace, v tomto případě jste o ně neusilovali. Proč?
Když jsme stavěli lůžkový hospic, ze všeho nejhorší bylo shánění dotací. Deptalo nás to. Třicet milionů, které jsme měli slíbené, najednou nebylo. To ostatní bylo taky těžké, ale toto bylo nejhorší. Řekli jsme si, že od politiků už nikdy nebudeme nic chtít. Na stavbu jsme proto použili prostředky, které jsme ušetřili.
To jde?
Musíte hospic řídit jako vlastní domácnost. Nemůžete říct, když vám pacient ve čtvrtek zavolá – přijďte v pondělí. Ne, domluvíte se s ním hned, že v pátek může přijít, když to potřebuje. Máme téměř stále obsazeno, obložnost je maximální, to je hlavní zdroj příjmů. Máme také své sponzory, dva a čtvrt milionu korun jsme od nich získali jenom za minulý rok. Často od lidí, kteří u nás někoho měli, byli spokojeni a chtějí nás podpořit. Máme spoustu podporovatelů, nemusíme si platit některé služby, máme zadarmo maso, zeleninu, ovoce, řadu věcí si děláme sami. Těší nás to, jsme nezávislí na politicích a snažíme se to všechno vést, jako by to bylo naše.
V Chrudimi vyvolalo velký rozruch, jak moderně jste upravili původně gotický, renesančně přestavěný měšťanský dům, kde se narodil divadelník Jan Nepomuk Štěpánek. Jak se na to díváte zpětně?
Nebylo to lehké. Byl to dům, který by podle nás do několika let bez investice na jeho záchranu spadl. Dům bez základů postavený na navážce. Zachránili jsme z něj to, co se zachránit mělo, při rekonstrukci jsme na ničem nešetřili. Žádnou pokutu jsme nakonec nedostali, kolaudace je za námi. Je pravda, že jsme s památkáři vedli boje, ale nakonec jsme i od nich dostali souhlas ke stavbě. To, že jsme si vybrali architekta, který vymyslel moderní rekonstrukci, to je naše svoboda. Nechtěli jsme volit nějakou historizující přestavbu.
Máte ještě nějaký další cíl?
Naším cílem je nyní vytvořit provázaný systém hospicové péče, stabilní tým a najít také někoho, kdo to převezme po nás.
Společně s ředitelem hospice máte za sebou dost náročné dílo, vedle toho pracujete jako psychiatr a staráte se o hospic. Nejste vyčerpaná?
Zjistila jsem, že mým úkolem v životě je udělat něco pro umírající lidi. A když jsem se seznámila s Jiřím Košťálem, poznali jsme, že máme společnou potřebu udělat něco pro druhé. Na takové věci jako postavit a provozovat hospic nemůže být člověk sám. V náboženství jsme se vždy učili, že cílem života je poznat Boží vůli, naplnit ji a pak člověk může být šťastný. Jinými slovy, když člověk splní, co se od něj čeká, tak jej to nevysiluje, ale naopak najde klid.
