„Prosba je ojedinělá. Ač se s finančními problémy potýkáme pravidelně, stejně jako všechny podobné soukromé organizace pro zvířata v nouzi, veřejně to neventilujeme. Nedělá to dobrý dojem. Tentokrát nám však nic jiného nezbylo,“ řekla předsedkyně Moravskoslezského spolku na ochranu zvířat Barbora Tocauerová.
„Měli jsme i hodně vážných případů. Například fenu s nezhoubným nádorem, kterou majitelé nekrmili. Než se velký na kost vychrtlý pes vykrmí, odoperuje, vykastruje, částka za něj šplhá k dvaceti tisícům korun. A takových je hodně,“ vypočítává jedna z členek spolku Veronika Daňková.
Za zvýšeným počtem zachraňovaných zvířat může podle ní hlavně fakt, že jsou dnes lidé všímavější.
Spolek je financovaný hlavně drobnými dárci a několika firmami, které přispívají od 10 do 30 tisíc korun ročně. Další peníze se snaží vydělat.
„Pořádáme třeba tematické aukce, charitativní a zábavné akce pro veřejnost, vyrábíme kalendáře. Naše náklady se ročně pohybují okolo 1,2 milionu korun,“ vysvětluje Tocauerová.
„Co si neseženeme, to nemáme“
Více peněz by uvítala i Marcela Orlová, která má na starosti finance ve Stanici pro záchranu živočichů v Bartošovicích na Novojičínsku. „Co si neseženeme, to nemáme. Nutně bychom teď například potřebovali postavit ubikaci pro vydry. Uspořádali jsme proto charitativní závod, ale kvůli dešti byla malá účast,“ řekla Marcela Orlová.
Na pokrytí asi dvaceti procent ročních nákladů dostává stanice peníze od Agentury ochrany přírody, během té doby stanicí projde na 1 700 zvířat.
„Pomáhá nám i kraj a některé obce, ale i to je málo,“ dodává Orlová.
Helena Mikulcová provozuje v Krnově soukromý útulek Šance pro jejich život. Od města dostane na každé zvíře jednorázový příspěvek pět tisíc korun.
„Slouží na kastraci, léčbu, stravu, ale pokud pes zůstane u mě nebo u pěstounky déle, náklady už jdou za mnou. Pro soukromý azyl je stěžejní umět nalezence dobře medializovat,“ vysvětluje Mikulcová. „Většina samospráv ale tyto problémy ignoruje.“
Stát má zákon, obce situaci spíše přehlížejí
„Chtělo by to pomoc od státu. Zvířata jsou přece jeho součástí. O kastraci by se měly starat samosprávy. Nyní to vypadá spíše tak, že když po obci starostovi běhá několik dní toulavý pes, čeká, až přeběhne do sousední obce, aby ho nemusel řešit a nic platit,“ popisuje Tocauerová. „Nebo lidem, kteří zvíře adoptují a vykastrují, by obce mohly odpouštět poplatky na několik let.“
Kvůli pomoci zvířatům v nouzi mění někteří lidé i svůj osobní život. „Prodala jsem byt a koupila starší dům, abych vylepšila podmínky s výběhem a kotci nalezencům v mé péči. Někdy mám pocit, že si státní instituce zvykly, že za ně vše vyřešíme. Organizace, které tuto práci dělají dobře a mají výsledky, by si pomoc od státu zasloužily,“ přidává se Mikulcová z Krnova.
Podle mluvčího ministerstva zemědělství Vojtěcha Bílého je podle nového občanského zákoníku povinností obce se o nalezené zvíře postarat.
„Zákon na ochranu zvířat již řadu let obsahuje kompetence obcí k regulaci populace toulavých a opuštěných zvířat. Mohou dělat osvětu, cílenou prevenci, finančně zvýhodnit lidi, kteří se ujmou opuštěných zvířat, a regulovat neplánované rozmnožování psů a koček podporováním jejich sterilizace,“ uvádí mluvčí.
