Jak dlouho jste tady?
Patnáct let. V průběhu té doby jsem ale měl krátkou přestávku, kdy jsem působil v Paříži.
Jak jste přišel do Nového Jičína?
Poslala mě firma. Nastoupil jsem v Detroitu, ve společnosti Ford Motor Company. Ta mě poslala na šest měsíců do Japonska. Z šesti měsíců byl rok a poté jsem se vrátil do USA. Tam jsem si vyhlídl dům a domluvil MBA studium v Michiganu. Ale přišel můj šéf a zeptal se mne, jestli bych nechtěl do České republiky. Já měl ještě sbaleno z Japonska, tak jsem zrušil koupi domu a jel tady.
Todd C. Morgan a Nový Jičín Viceprezident pro globální produktový vývoj. Tak zní oficiální funkce sedmačtyřicetiletého šéfa vývoje firmy Varroc Lighting Systems z Nového Jičína. Tam jej vyslala společnost Ford Motor Company. Varroc se zaměřuje na vývoj, výzkum a výrobu světlometů, zadních svítidel a elektronických řídicích jednotek pro automobily. |
Záměrem firmy bylo přesunout celý výzkum z Německa do České republiky. Byla to velká výzva. Tehdy tady pracovalo pětatřicet inženýrů, já měl připravit zbytek. A oslovovat zákazníky a hledat nové obchody. Tehdy jsme spolupracovali hlavně s Fordem a se Škodou, dnes je těch automobilek mnohem více.
Tehdy to byl Visteon-Autopal, od té doby se hodně změnilo.
Ano, změnili se majitelé, já zůstávám.
Už jste si tady koupil dům, nebo máte pořád sbalené ty věci z Japonska?
Koupil. Ve Valmezu.
Proč tam?
Hledal jsem historickou vilu s velkou zahradou. V Novém Jičíně takové jsou, ale nebyly na prodej. Ve Valmezu byla, tak jsem ji koupi a nechal zrekonstruovat.
Jaké to je, spolupracovat s českými stavebními firmami nebo řemeslníky? Můžete srovnávat s USA, Japonskem i Francií...
Bylo to náročné, ale měl jsem štěstí na dobrého stavbaře. Od začátku věděli, že to bude trochu jiná práce, než běžně dělají, chtěl jsem zachovat historický ráz domu. Tak jsem sháněl historické radiátory ve Velké Británii, kachličky ve Španělsku, bylo to hodně náročné. Všude mi nabízeli historické napodobeniny z plastu, najít kvalitní zboží byl problém. A srovnání řemeslníků… Stavební práce jsou problém všude. Česká republika má takový paradox, který jsem nečekal. Ve Státech stavíme na dvacet let, tady se staví na dvě stě let. To mě hodně překvapilo.
Takže už tady chcete zůstat natrvalo, nebo když přijde nabídka z Japonska, odjíždíte?
Neplánuji odjezd. Rád cestuji, ale už jsem zapustil kořeny tady.
I na důchod?
Proč ne?
Jste tady patnáct let. Jak byste srovnal Českou republiku tehdy a nyní?
Je to obrovský rozdíl. Když jsem přijel, byl jsem zvyklý na nějaký standard, například ve zdravotnictví. Dnes už je to tady stejné jako všude jinde na Západě, přístroje tady i v USA jsou stejné. A to nemluvím jen o velkých městech.
Šéf vývoje společnosti Varroc Lighting Systems Nový Jičín Todd C. Morgan.
Na začátku tady pracovalo pětatřicet inženýrů, dnes jich máte několik stovek. Jak se vám tady hledali zaměstnanci?
Na začátku to bylo jednodušší. Mnoho podobných firem tady nepracovalo. Navíc Autopal byl známá značka. Dnes je tady Hela, Siemens, Continental. Situace na trhu práce je náročnější. Je tady více konkurence. To je dobré i špatné. Špatně proto, že se lidé hůře hledají, dobře proto, že jsou zkušenější, inženýrů je více. A více toho umí. A když děláme například nábor inženýrů absolventů, více toho umí, i když jsou bez praxe.
I jazykově?
To se týká technických znalostí. S jazykovou vybaveností je větší problém. Spolupracujeme s univerzitami, měli jsme na toto téma velkou diskusi, ale zdá se, že se vysoké školy necítí zodpovědné za jazykovou vybavenost svých studentů. Například na Investment and Business Foru, které proběhlo před měsícem v Ostravě, jsme toto téma probírali a toto nám sdělil zástupce VŠB. Bohužel ne každý student se odhodlá vyjet na studijní pobyt do zahraničí. A to je škoda. Můžete být nejlepší technik pod sluncem, ale když neovládáte cizí jazyky a nejste schopen se domluvit se zákazníkem, jste pro nás nepoužitelný.
Jací jsou čeští inženýři?
Pokud mohu srovnávat s tím, co jsem zažil, jak v USA, tak v Japonsku, nebo ve Francii, tak čeští inženýři jsou nejlepší. To, co umí, když přijdou ze školy, to je se zahraničím nesrovnatelné. Když jsme řešili jednu zakázku s Mercedesem, tak si přímo řekli, že chtějí, aby na tom pracovali čeští inženýři, protože věděli, že ti zakázku zvládnou. Tak jsme poslali české inženýry do Mexika, kde máme taky továrnu.
A z hlediska jazykové vybavenosti jsou na tom čeští absolventi jak?
Nejlepší jsou Němci. Ti jsou z hlediska jazykové vybavenosti excelentní. Francouzi mají rádi francouzštinu, tam to tak slavné není, ale domluví se, řekl bych, že nejhůře na tom jsou Japonci. To je podle mne také důvod, proč japonský automobilový průmysl není v Evropě na špičce, jak by si zasloužil. Ale nedokážou efektivně komunikovat se zákazníky. Jejich obchodníci to umí, ale inženýři se nedomluví a to je problém.
Bylo pro vás těžké přejít z amerického měrného systému na metrický systém?
Ani ne. Na univerzitách se všechno vyučuje v metrickém systému. Máme sice míle, palce, libry, ale v rámci inženýringu je všechno v metrické soustavě. Osobně jsem si zvykl na kilometry, metry, ale dodnes si těžko zvykám na kilogramy. Na svou váhu stále pohlížím v librách.
Existuje tady nějaká americká komunita?
Když jsem přišel, žilo tady přibližně dvacet amerických rodin. Scházeli jsme se, ale dnes mám většinu přátel mezi Čechy.
Co vás nejvíce překvapilo, ať už příjemně, nebo nepříjemně, když jste sem přišel?
Nejhorší asi byly služby, zákaznický servis. V obchodech. Ze Států jsem byl zvyklý, že když jsem vstoupil do obchodu, všichni mě obskakovali. Už u dveří vás tam vítá prodavač a ptá se, s čím může pomoci. Tady jsem měl pocit, že mě každý nenávidí. Nikdo si mě nevšímal. Ale už se to zlepšuje, byť to ještě není ono. Ale na druhou stranu musím říci, že v USA je té pozornosti prodavačů někdy až příliš. Pozitivně mě překvapilo, jak si tady lidé umí užívat života. A že když přijdu do kavárny a dám si kávu, tak je každému jedno, jak dlouho tam sedím. Zato v Americe, když dopijete poslední kapku, už u vás stojí obsluha, rovnou vám odnese hrnek a předloží účet, což je takové to „děkujeme, odejděte“, když nechcete utrácet.
A jak jste tehdy vnímal zdejší pracovní morálku?
To byl šok. Po půl třetí odpoledne jsem byl ve fabrice téměř sám. To mě na začátku trochu šokovalo. Zaměstnanci byli zvyklí udělat to, co se jim řeklo, ale nic navíc. Dnes je to jiné. Jsou více zodpovědní za projekt a jsou si vědomi svého podílu, jejich nasazení je větší.
