Když vlak smrti odjel ze Suchdola, leželo na kolejích 47 mrtvých vězňů

Uplynulo sedmdesát let od chvíle, kdy nacisté v Suchdole nad Odrou vyhodili během transportu z koncentračního tábora v Osvětimi 47 židovských vězňů. Vlak totiž zastavil na zdejším železničním nádraží. Když se transport smrti zase rozjel, těla zmrzlých a zastřelených vězňů ležela u kolejí.

Převážet dobytek ve vagonech na uhlí bylo zakázáno. Ale vězňů z koncentračního tábora Osvětim se to netýkalo. Nacisté se totiž k Židům chovali hůře než ke zvěři a na konci druhé světové války to platilo dvojnásob.

V polovině ledna už v děsivém vyhlazovacím táboru v dálce slyšeli dunění přibližující se fronty. Rudá armáda byla na doslech. A s ní i svoboda. Jenže fašisté tábor spěšně evakuovali do Německa. Do vagonů bez střechy, jen s bočnicemi, nahnali tisíce zubožených vězňů. Transporty smrti se jim říkalo.

Stejné to bylo i 17. ledna 1945. Vězni takřka výhradně židovského původu museli nejprve pěšky z Osvětimi do zhruba šedesát kilometrů vzdálených Gliwic, odkud transport vyjížděl.

Při strastiplné cestě přenocovali v cihelně. Ráno esesmani vytvořili uličku, kterou vězni museli proběhnout. Kdo nedokázal alespoň klusat, byl záhy zastřelen.

V Gliwicích pak zástup zeslabených vězňů nahnali do vagonů. Zhruba sto do jednoho. Směr koncentrační tábor Dora v Německu. V mrazech, při kterých teploty v noci klesaly k patnácti stupňům pod nulou. Jen v táborovém oděvu, na nohou vetché boty, pár přikrývek, bez jídla a vody.

Židovské oběti? Raději političtí vězni

Byl to citlivý problém. Když se za socialismu v Suchdole nad Odrou v roce 1970 stavěla mohyla a o tři roky později byla odhalena pamětní deska na památku obětí z transportu smrti, vyvstala otázka, jak pojmout fakt, že všichni mrtví jsou Židé. Nakonec to komunisté vyřešili po svém: název političtí vězni vyhovoval všem. Co na tom, že Židé v Osvětimi neumírali kvůli své politické činnosti, ale vinou nacistické nenávisti povýšené na světonázor a zákon.

Vlak zastavil v polském Rybniku, poté ve Svinově, 19. ledna už za tmy dorazil do Suchdolu, kde se na asi tři hodiny zastavil.

Esesák střílel do vagonu s vězni

„Stála jsem na peroně, když vlak přijel. Vězni křičeli a volali o vodu. Já sama jsem takové týrání vězňů v duchu kritizovala. Kolem chodila vojenská stráž, příslušníci SS a řadového vojska, kteří s vězni brutálně zacházeli. Jeden příslušník SS střílel z pušky přímo do vagonů s vězni,“ vypověděla po válce osmnáctiletá Němka Irgmarda Krieglová, která v Suchdole sloužila na statku.

Další svědek zase popisoval, jak někteří lidé do vagonů házeli sníh, který si vězni cpali do úst.

Někteří vězni využili toho, že to byla první noční zastávka, a ve tmě chtěli zmizet. „Asi šesti z nich se to podařilo, většině však bohužel nikoliv,“ poznamenal historik Daniel Říčan ze suchdolského muzea. Existují prý výpovědi esesmanů, kteří si libovali, jak jejich psi kousali a trhali utíkající vězně.

Na hřbitov ne. Se Židy do kráteru

Když transport odjel směrem na Hranice a Olomouc, zůstala na vedlejší třetí koleji hromada mrtvých těl. Přesně sedmačtyřicet.

Zajímá vás dění v krajích?

Za cenu jednoho vydání získáte všechny regionální přílohy.

Platil však přísný zákaz pohřbívat Židy. Suchdolský starosta proto dal pokyn, aby těla byla odklizena jinam. „František Škrobák vozem odvezl mrtvé do kráteru po letecké bombě,“ popsal Říčan.

Teprve až v červenci 1945 byli mrtví exhumováni, přeloženi do rakví a pietním průvodem odvezeni na suchdolský hřbitov. V roce 1970 byla na místě posledního odpočinku vězňů postavena mohyla a o tři roky později na nádraží odhalili pamětní desku. „Na místě někdejšího provizorního pohřbení jsme na začátku devadesátých let zasadili lípu,“ poznamenal Říčan.

Ale ani po sedmi desítkách let není jasné, kdo v obci na Novojičínsku navždy spočinul. Jména scházejí… Daniel Říčan však neztrácí naději. „Objevily se informace, že jeden německý dozorce si zapisoval do notýsku čísla mrtvých vězňů. Možná se notes zachoval v nějakém archivu. To je poslední, co pro ně a jejich příbuzné můžeme udělat.“