„Loni v našem sdružení zemřeli čtyři členové, ale jednoho jsme přijali. V rámci celé republiky stále patříme k nejpočetnějším,“ uvedla Zdeňka Novotná, krajská předsedkyně Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel, s tím, že nyní má moravskoslezská část sdružení 135 členů.
Její slova potvrzuje celorepubliková předsedkyně sdružení Dagmar Martinková. „Moravskoslezský kraj jednoznačně patří k nejaktivnějším,“ konstatovala.
V regionu žilo nejvíce takzvaných Volyňáků na Osoblažsku, na Bruntálsku a na Novojičínsku. Tedy přesně tam, kde bylo zapotřebí po odsunu sudetských Němců pracovitých a řemeslně zdatných lidí.
„Současně však komunisté neměli zájem na tom, aby se volyňští Češi nějak sdružovali, spíše je chtěli rozptýlit po celém pohraničí. Volyňáci totiž ze stalinského Sovětského svazu věděli, jak vypadá socialismus v praxi,“ pousmála se Novotná, která se už narodila v Československu, ve vesničce Hrozová na Osoblažsku.
„Doma jsme udržovali volyňské tradice a snažím se vše předávat dalším generacím. Má dcera ve Volyni už také byla,“ vypráví
Třiaosmdesátiletý Jaroslav Moravec žil ve volyňské obci Velký Špakov do svých třinácti let.
„U nás doma se mluvilo pouze česky. A tady se mi hned líbilo, i když má čeština byla ještě z 19. století. Archaická, ale čistá,“ líčí a dodává, že se sice v rodině na Volyň často vzpomínalo, ale nikdo odchodu nelitoval.
„Tady bylo bezpečno a kdo by se chtěl vrátit do Sovětského svazu a teď na Ukrajinu? Nikdo,“ líčí.
Už jako dospělý navštívil Volyň třikrát. A často mu bylo smutno, jak oblast po odchodu Čechů dopadla. Zmizela většina pivovarů i dalších průmyslových podniků, pole zarůstala, po škole nezůstaly ani základy.
„Proto to byla velká radost, když jsem našel náš dům, který rodiče postavili v roce 1930. Dokonce tam ve štítu zůstala i naše soška Panny Marie,“ vzpomínal.
Všichni potvrzují, že jakmile se Češi objeví ve volyňské oblasti, tamní obyvatelé mají radost. „Ptají se, proč jsme odešli a jestli se nechceme vrátit,“ přiblížila Martinková.
Volyňští Češi
|
Připojil se i Moravec, který popsal, jak ochotní byli Ukrajinci, když si svůj rodný dům chtěl prohlédnout zevnitř. „Také vím, co tam mám vzít, milují náš tuzemský rum,“ směje se.
Jenže Volyňáků ubývá, a proto chtějí zapojit další generace. „Mé volyňské vzpomínky si poslechnou, ale větší zájem zatím nemají, což mě trochu mrzí. Ale třeba až budou starší, tak se to změní,“ poznamenal Moravec.
Sdružení například loni uspořádalo první volyňský letní tábor. „O historii jsme se bavili jen půlhodinu denně, abychom dětem prázdniny moc neotrávili. A zájem o další ročník je už nyní veliký,“ těší předsedkyni Martinkovou.
Současně sdružení sepisuje příběhy z Volyně a vytváří čítanku, v níž se malým čtenářům srozumitelně popisuje příběh Volyňů. „Na webu volynaci.cz jsou k dispozici historické mapy a další historické souvislosti. Málo mladých například ví, že právě Volyňáci tvořili základ 1. československého armádního sboru pod vedením Ludvíka Svobody,“ zakončila Martinková.
