Celý svůj život, až do začátku války, jsem žila v městě Dnipro. To bylo vždy z větší části ruskojazyčné. Ukrajinština se používala převážně na venkově. Existovalo dokonce takové povědomí, že když někdo mluví ukrajinsky, znamená to, že je z vesnice. Na venkově zní často také suržik - mluva, která míchá ruštinu s ukrajinštinou.
Vyrůstala jsem v bilingvní rodině, kde můj otec vždy mluvil ukrajinsky (pochází z vesnice) a maminka jen rusky (tedy „městsky“). Studovala jsem na škole, kde všichni mimo hodiny mluvili rusky, ale výuka byla v ukrajinštině, stejné to bylo i na univerzitě. Rusky uměl mluvit úplně každý, všichni této řeči rozuměli a mluvit rusky bylo pro mnohé i přirozené.
Od roku 2014, kdy Rusové obsadili část našich území, začala v zemi na celostátní úrovni plynulá ukrajinizace, kdy lidé aktivně přecházeli na svůj rodný ukrajinský jazyk. V roce 2019 pak Ukrajina přijala zákon o výhradním používání ukrajinského jazyka ve všech sférách života.
Ukrajinsky vysílá televize, mluví tak prodavači v obchodech, učitelé ve školách, úředníci v bankách… Za ruštinu na úřední úrovni i hrozily pokuty. Jinak ale postoj k ruštině zůstal normální a mnozí rusky nadále komunikovali, samozřejmě že bez represí a trestů, ruštinu nikdo nezakazoval.
Když pak letos v únoru začala válka, lidem přišlo přirozené začít mluvit i doma, na ulici a vlastně všude jen ukrajinsky. Po celé zemi se i otevírají kurzy ukrajinštiny, které jsou pro všechny zcela zdarma, otevírají se také takzvané „spíking“ kluby, kde se scházejí lidé různých profesí a sdílejí své názory.
Kultura podporující násilí nemůže být normální
„Po totální invazi ruských útočníků se můj postoj změnil nejen k ruskému jazyku, ale k celé ruské kultuře. Kultura, která podporuje násilí a sadismus, nemůže být normální a hodná studia. Ukrajinizaci země, v rámci které jsou televize, tištěná média, rozhlas v ukrajinštině, považuji dnes za správné rozhodnutí. Správný krok, který přispívá ke studiu a udržování ukrajinského jazyka a kultury,“ uvedl Daniil z Dnipru.
Vyrůstal v ruskojazyčné rodině, vystudoval rusky mluvící školu, takže rusky mluvil neustále, doma i v práci. „Letos se vše dramaticky změnilo. V komunikaci přecházím na ukrajinský jazyk, alespoň na veřejnosti. Doma stále mluvím i rusky, ale snažím se častěji přecházet na ukrajinštinu“, dodal.
Alexej žije rovněž v Dnipru. Mluví výhradně ukrajinsky, i když až do února hovořil pouze rusky.
„Ukrajina prochází důležitou etapou nejen totální války, ale také samotné identity obyvatelstva. Stejně jako mnoho jiných mě nikdo nenutí, je to pouze moje rozhodnutí. Jsme samostatná země s vlastním jazykem, tradicemi a mentalitou. V naší zemi nyní nikdo neutlačuje žádný jazyk světa, každý může mluvit, jak mu to vyhovuje. Ale státní jazyk je jeden a je to ukrajinština. Jako každá země na světě má i Ukrajina svůj vlastní jazyk. Jsem moc rád, že každým dnem přibývá lidí s takovým pohledem na věc,“ přidává svůj názor.
Ruština byla rodným jazykem. Už tak nemluvím
Rusky už nemluví ani Světlana. „Co se týče komunikace Ukrajinců v ruštině, jsem tolerantní, protože si myslím, že každý Ukrajinec nebo Ukrajinka si sám zvolí svou cestu a rozhodne se podle svého srdce. Do roku 2014 jsem mluvila rusky, protože od školních let nás to takto učili. Na jazyk jsme nemysleli a do 24. února jsme komunikovali společným jazykem - ruským s ukrajinským dialektem, takzvaným suržikem. Dnes v práci, ve společnosti a tedy i doma mluvím výhradně ukrajinsky,“ potvrzuje Světlana. V poslední době už i myšlenky má pouze v ukrajinštině.
Julia je žena v domácnosti. Ruština je její rodný jazyk, ale už jím nemluví.
„Použiju ji, jen když vůbec nevím, jak se něco ukrajinsky řekne. Ukrajinsky mluvím na veřejných místech, snažím se ji používat i doma. Hlavně s dítětem, aby rozumělo a vyrůstalo v ukrajinsky mluvícím prostředí. Pokud nerozumí, duplikuji to v ruštině a pak řeknu znovu v ukrajinštině. Jsem pro jemnou ukrajinizaci. Pohrdám Rusy jako národem. I když je tu jeden známý, který přijel z Ruska a teď hodně pomáhá ozbrojeným silám Ukrajiny,“ popsala současnou realitu.
Na ukrajinštinu přechází i Natalia z Dnipra, přitom od dětství mluvila rusky. Jak říká, do roku 2014 žádná negativa vůči Rusům necítila.
„Nyní je to vztek, znechucení a mnoho dalších negativních pocitů. Nyní je na frontě mnoho mužů, kteří mluví rusky, ale jsou to skuteční vlastenci. Jsou lidé, kteří mluví ukrajinsky, ale to neznamená, že jsou patrioti,“ upozorňuje.
V práci mluví pouze ukrajinsky. Doma, jak to přijde - rusky, ukrajinsky, nebo nářečním suržikem. „Ukrajina bude časem silná, svobodná, prosperující a bude mluvit ukrajinsky,“ věří.
Ukrajinština odhaluje ruské sabotéry
„V tuto chvíli mi ruština vyhovuje, ale obdivuji lidi, kteří přešli na ukrajinštinu. Osobně je to pro mě obtížné, protože téměř celé mé okolí mluví rusky. Nikdo nezruší ruský jazyk v našem každodenním životě. Ale jsem si jistý, že v blízké budoucnosti budeme všichni mluvit ukrajinsky. Od prvního dne války moje vlastní sestra přestala mluvit rusky, ačkoli předtím mluvila jen rusky,“ doplnila realitní makléřka Oksana.
Andrej je důstojník, od 24. února je na frontě. Mluví rusky, to mu však nebrání bojovat ve stejném zákopu se svými ukrajinskými bratry. „Nebudu mluvit o postoji k ruskému lidu, ten je velmi složitý. Ukrajinský jazyk pomáhá identifikovat sabotéry, Rusové neumí vyslovit některá ukrajinská slova. Teď už pomalu ovládám ukrajinský jazyk, bojuje se mnou spousta kluků, kteří to umí. Naše vítězství se blíží,“ zůstává optimistický.
Mám pocit, že celkově u nás nastala fáze sebeidentifikace národa. Lidé chápou, že Ukrajina je samostatný národ, svobodomilovný národ s vlastním územím, jazykem a kulturou.
Postoj k Rusům se u mnoha lidí změnil, zejména těch, kteří měli v Rusku příbuzné nebo přátele. Když jim zavolali a požádali je, aby hned na začátku udělali něco pro zastavení krvavé války, nevěřili jim nebo řekli, abychom byli trochu trpěliví. Myslím, že ruštinu opustíme zcela.
