„Státní soud tehdy žaloval 89 osob, takže proces musel být rozdělen do čtyř skupin. Všechna přelíčení probíhala veřejně v Čapkově sokolovně a v porotní síni ostravského krajského soudu za účasti vybraných zástupců dělnictva a mládeže,“ popsal Martin Juřica z Archivu města Ostravy.
Zatčení čelili obvinění z protistátní činnosti a velezrady. Soud navázal na proces s Miladou Horákovou, s níž byl popraven i Ostravan Jan Buchal, štábní strážmistr ve výslužbě, který se živil opravováním aut v Hrabové. Na Ostravsku založil protikomunistickou skupinu s cílem připravit převrat.
Časem splynula s podobně zaměřenou skupinou Viléma Vaclíka z vítkovických železáren. Rodící se organizaci však infiltrovali i agenti Státní bezpečnosti a její členy dokonce úkolovali pořizováním seznamů spolehlivých lidí. Ty později zneužili při zatýkání a u soudu.
Zatýkat se začalo v říjnu 1949. Postupně si Státní bezpečnost na Ostravsku přišla pro devět desítek lidí. Do Buchalovy protikomunistické skupiny přímo patřila zhruba desítka z nich, většina ostatních s ní neměla nic společného, nic nepřipravovala ani nevěděla. Obvinění si prošli drastickými výslechy.
Takto vypadal mladý Zdeněk Růžička, který později vytrpěl výslechy i peklo uranových dolů.
„Najednou jsem dostal zezadu ránu přes hlavu, přes ucho, až jsem spadl ze židle. Řekli mi, že se mnou budou jednat jako s třídním nepřítelem. Tak mě tam bombardovali do večera. Měl jsem prsty jednou tak velké, jak mě mlátili bejčákem,“ vzpomínal na svůj první výslech po zatčení Zdeněk Růžička.
Byl nejmladším obviněným, před soudním tribunálem v Čapkově sokolovně stanul ve čtyřiadvaceti letech, po půlročním věznění.
Dokument sestavený z jeho vzpomínek před několika lety natočilo ostravské občanské sdružení PANT zaměřené na moderní dějiny. Růžička byl zatčen nedlouho po bratrovi, bývalém vězni koncentračního tábora v Buchenwaldu. Zdeněk byl odsouzen na čtrnáct, jeho bratr Miroslav na šestnáct let.
Ostravský monstrproces byl pečlivě připravený. Vystavené nacistické znaky, granáty a zbraně měly vyvolat představu, že obvinění mají nacistickou minulost a připravovali ozbrojený puč, který by se z Ostravy rozšířil na území celé republiky.
Vstupenky se distribuovaly přes odborové závodní rady přesně podle rozpisu pro jednotlivé velké podniky. Získávali je prověření, prokádrovaní straníci. „Divadlo nejhoršího stupně,“ hodnotil Zdeněk Růžička.
Proces
|
Procesem žila celá Ostrava. „Průběh procesu byl vysílán rozhlasem a dokonce tlampači přenášen do celého města,“ popsal další detail archivář Martin Juřica.
Padly rozsudky smrti, doživotí, další tresty čítaly rok až pětadvacet let žaláře. „Poprava čtyř odsouzených byla provedena na dvoře justičního paláce v Ostravě 1. srpna 1951. Odvolání k Nejvyššímu soudu v Praze bylo zamítnuto,“ dodal Juřica.
Oběti ostravského procesu letos, sedmdesát let poté, co stanuly v režimem ovládané soudní síni, připomene pamětní deska přímo na Čapkově sokolovně v Moravské Ostravě. Její podoba vzešla z veřejné soutěže vyhlášené Antikvariátem a klubem Fiducia ve spolupráci s dalšími institucemi.
Zvítězil sochař Petr Szyroki, podle jehož návrhu na nespravedlivě odsouzené přímo na fasádě sokolovny upozorní nápis s výrazným červeným tlačítkem. „Pamětní deska obětem komunistických procesů v Ostravě bude odhalena 21. září v 18 hodin,“ uvedla Ilona Rozehnalová, ředitelka Klubu Fiducia.
