Při pohledu na nevelkou dílnu u rodinného domu na okraji Frenštátu pod Radhoštěm byste jen těžko odhadli, že zde sídlí jeden z největších a nejuznávanějších výrobců podkov u nás.
Rodinné kovářství založil Miroslav Kalmus už v 80. letech. Fungovalo díky povolení tehdejšího městského národního výboru. Dnes osmaosmdesátiletý Kalmus chodí do dílny každý den, vedení firmy ale převzala jeho dcera Jindřiška Luchesi. Ta během rozhovoru doplňovala odpovědi svého otce.
V historii vaší firmy se píše, že kovářství se u vás dědí z generace na generaci, že řemeslu se věnoval už váš tatínek Vilém Kalmus.
Ano, byl vyučeným kovářem, ale vlastní živnost neměl, pracoval jako zaměstnanec. Já jsem původně chtěl být elektrikářem, ale on za mnou přišel a ptal se: A kovářem bys nechtěl být? Tak jsem kývnul a učil jsem se tady ve Frenštátě u firmy Florián Krkoška. To bylo v roce 1943.
Podkovám z Frenštátu se podle majitele kovárny přezdívá kalmusovky.
A u kovařiny jste zůstal napořád?
Po vyučení a po nějaké době praxe jsem šel pracovat tady ve Frenštátě do MEZ, kde jsem dělal různé kovářské i zámečnické práce a také nějaké strojní obrábění. Potom jsem dělal zámečnickou práci ve stavebním podniku a roce 1959 jsem odešel do Tatry, kde jsem vydržel až do důchodu. Dělal jsem tam různou zámečnickou a strojnickou práci ve slévárně a v kovomodelárně.
K podkovám jste se dostal jak?
Koně jsem kul, už když jsem se učil u svého mistra. Pak v místním jezdeckém oddíle, jehož jsem byl členem od roku 1949. Otec sloužil na vojně jako kovář, kde také koval koně, a udělal mi zápustku (kovovou formu, pozn. red.) podle toho, jak kuli oni v armádě. Začal jsem dělat na kovadlině lehké podkovy. Po roce 1960 jsem z oddílu odešel, a tak jsem s tím na čas skončil.
Jak to?
To jsem měl jiné starosti, oženil jsem se, začal stavět barák. Měl jsem přitom kůlnu, kde jsem pro sebe dělal kovářské práce. Od sedmdesátého roku jsem začal dělat kovářskou práci na povolení městského úřadu i pro okolí. Různé mříže, panty, krbové náčiní a další věci. Spolupracoval jsem i s ostravským sochařem a restaurátorem Alešem Rozehnalem. Vyráběl jsem mu nářadí a podle jeho výkresů jsem vykoval řadu věcí, například kovaná vrata, která jsou na zámku v Kravařích na Opavsku.
A postupně jste se dostal zpět k podkovám?
V osmdesátém roce jsem už měl u domu postavenou kovárnu, někde od Třince jsem na inzerát koupil buchar a začal jsem dělat profilované podkovy. Napřed pro místní jízdárnu, kde se pohyboval nějaký pan Horník, jenž spolupracoval se Slušovicemi, což byl tehdy vyhlášený podnik. Začal jsem tedy dělat podkovy pro Slušovice, které je pak prodávaly po celé republice. Dělal jsem to při práci, chodili mi tehdy pomáhat důchodci z okolí. Od té doby je klepeme pořád a stále se to rozšiřuje.
Kovářské řemeslo se u Kalmusů dědí z generace na generaci.
Vaše dcera říkala, že vaše dílna je tak trochu rodinné tajemství, že všechny stroje používané při výrobě jste si navrhl a vyrobil sám.
To je pravda. Různé stroje jsem ale vymýšlel už v Tatře, na odlévání forem a podobně. Některé tam musí mít v dílnách dodnes.
Jindřiška Luchesi: Tatínek totiž není jen vyučeným kovářem, dodělal si později i strojní průmyslovku. Není jen manuálně zručný, ale umí i věci vymýšlet. Takže všechny stroje v kovárně si dal postupně dohromady sám.
Kdo patří k vašim zákazníkům? Slyšel jsem, že i mnohé slavné stáje.
Luchesi: Hodně od nás berou známí trenéři, například Josef Váňa nebo Čestmír Olehla. Někteří už mají vlastní kováře, takže ti si teď jezdí pro podkovy sami, ale Váňa od nás bere pořád. Jinak máme jednotlivé zákazníky, kteří berou podkovy po kusech, nebo obchody, kterým je posíláme po stovkách.
Takže, když se podíváte například na Velkou pardubickou, tak si můžete říct: Tihle koně jezdí s našimi podkovami.
Luchesi: Ne. Dnes už dostihoví koně na železných podkovách moc nejezdí. Na závody se už většinou používají podkovy ze slitiny hliníku.
Kalmus: Ale ty nejde napasovat na všechna kopyta, takže někteří koně jezdí i na železných podkovách.
A podkovy se vyrábějí na míru?
Luchesi: Ne, děláme různé velikosti a tloušťky. Kovář je pak při kutí může přizpůsobit pro dané kopyto. Nejčastěji děláme dostihové podkovy, pak tažné, parkúrové a speciální na westernové ježdění. Jsme ale zřejmě poslední, kdo je vyrábí ručně. Někteří zákazníci dokonce říkají, že je to poznat, že je velký rozdíl mezi ručně kovanou a strojově vyráběnou podkovou. Ty naše mají dokonce přezdívku, říká se jim kalmusky nebo kalmusovky.
