Přitom původně Ostravu považovala pro svou existenci za nepřijatelnou. Nakonec tady natočila pro místní televizi desítky dokumentů a její kamera umí z místních lokalit vyhmátnout podstatu. Třeba fenomén neobvykle zvlněných ulic.
„Babička do Ostravy velmi ráda jezdila, oblíbila si ji. Vždycky se procházela po Nádražní ulici a byla fascinována tím, jak se ty ulice kroutí. Když pak procházela celým centrem, tak říkala, že tady není jediná rovná třída. A skutečně, v Ostravě není v tomto ohledu nic rovného, kdežto v Praze, tam jsou cesty nalajnované. Tady ne,“ směje se Petra Všelichová.
Petra VšelichováPetra Všelichová se narodila v roce 1974. Vystudovala Západočeskou univerzitu v Plzni – obor Manažerství výtvarné kultury, studovala na UK kulturologii. Od roku 2000 spolupracuje s Televizním studiem Ostrava. Režijně se podílela na pořadech Na stopě, Reportéři ČT, Kultura.cz, Divadlo žije, Náš venkov, Sabotáž, V zajetí železné opony, Tajné akce StB, Ta naše povaha česká, Sváteční slovo. V její filmografii najdeme publicistické pořady Klekánice, Případ pro reportérku, Salon moravskoslezský, Cesty víry aj. Do výčtu pořadů zaměřených na současnou kulturu náleží záznamy koncertů a divadelních představení. K jejím nejoceňovanějším dílům ale patří dokument Zločin jménem Katyň. |
Vlnící se horizont u Frýdlantských mostů patří k těm nejcharakterističtějším křivkám.
„To je pro mě jeden z nejhezčích pohledů na Ostravu. Když stojím někde na úrovni Karoliny nebo pod ní a dívám se na sjíždějící tramvaje. Jak se krásně klikatí a jezdí. Když dělám dokument o Ostravě, tak tento záběr využívám hodně často. Asi ta rozvlněnost něco o Ostravě vypovídá, ale myslím si, že ne rozhodně to, že Ostraváci neumí rovně stavět. Jsou prostě jiní,“ vypráví o svém pohledu na město a jeho lidi.
Černá díra? Už dávno ne
Sžívá se s nimi již osmnáct let, pamatuje ještě zelenou nezastavěnou plochu na Karolině, ale těžní věž už ne.
Stála u zrodu nejvýraznějších dokumentů za poslední desetiletí, například natočila snímek o světoznámém režisérovi ostravského původu Karlu Reiszovi, ale také třeba dokument o polské národní tragédii Zločin jménem Katyň.
Málokdy se stane, že netočí, a to pak objevuje své okolí. „Moc volna nemám, ale když bych chtěla vidět Ostravu v její nezvyklé podobě, zajdu si na haldu Emu, odsud je totiž velice překvapivý pohled na město, které je ponořeno do zeleně. Doporučuji se tam jít podívat všem, kdo sem jedou, ale i těm, co tady žijí. Všichni, kdo si myslí, že je Ostrava jenom průmyslové město, by měli vylézt na Emu a podívat se, jak to doopravdy je. Komíny i dýmy tam pořád jsou, ale co je mezi nimi, to je úplně magické. Okamžitě vám i dojde, že Ostrava je opravdu neuvěřitelně zelené město. Tam to mám ráda. Když chceme zabrat nějaký pohled na Ostravu, jezdíme na Emu. Tam je nádherně vidět, že Ostrava není černá díra,“ líčí režisérka.
Stará Ostrava je stále magická
Kromě toho, když má volno, neopomene vyjet do starých Vítkovic. „Ráda zamířím do hornických kolonií, ale to je třeba i za Dolem Michal. Představuji si, jak to tam tehdy vypadalo, a je zajímavé, že lidé v nich pořád ještě žijí. Stará Ostrava existuje dál a je stále magická,“ dodává.
Nejvyšší ostravská halda Ema, ze které je možný ojedinělý pohled na panorama města.
Její odhodlání zůstat v Ostravě přitom nebylo přímočaré. „Přišla jsem do ní za prací, pak jsem objevila, že jsou tady fajn lidi, což bylo to nejdůležitější, protože díky nim jsem se tady rozhodla zůstat. Dříve jsem tady jezdila s tím, že je to velmi hnusné město. Jak tady vůbec může někdo žít, říkala jsem si. Ani mě nenapadlo, že bych v něm někdy mohla skončit,“ směje se Petra Všelichová.
Horníci pro ni dlouho zůstali jenom pojmem, až jednou: „Kdysi jsem potkala jednoho horníka, a nepoznala jsem to. Jenom mi bylo divné, že ten chlap je divnej. Proč je namalovanej? Až potom mi teprve došlo, že se chudák nemaluje, ale že to bude asi horník. Znala jsem takové to klasické heslo: Já jsem horník, kdo je víc?“ říká Všelichová.
S horníky může být i sranda
„Vyprávělo se o nich, jak jsou drsní a že se na ně nesmíš ani podívat. Když se na ně díváš, tak ti řeknou: ‚Nedívej se na mě!‘ A když se na ně nedíváš, tak zase: ‚Proč se na mě nedíváš?!‘ Tak se to o nich vyprávělo a ať uděláš tak nebo tak, dostaneš od nich přes hubu. Vždycky. Ať se podíváš, nebo nepodíváš. To ale nejspíš bylo kdysi, teď při natáčení dokumentu Černý mýtus o Ostravě jsem poznala, že s nimi může být i sranda. Hornictví je sice práce pro drsné chlapy, ale i ti si umí ze sebe udělat legraci,“ dodala.
Režisérka Petra Všelichová a její klapka během natáčení s bratrem Karla Reisze Pavlem.
Její rodiče jsou „čistokrevní“ Pražáci. Novější generace, táta, máma, strejda, teta a další působí v médiích. Táta Zdeněk Všelicha točí také dokumenty a maminka dbá, aby Petra v Praze odložila ostravský akcent. „Vždycky, když přijedu do Prahy, tak mi mamka říká, ať nemluvím krátce,“ usmívá se.
Mít v sobě ostravský akcent se ale pro rodilou Pražačku vyplatí, je nápomocný při její tvorbě a k té patří vystižení skutečnosti. „Dokument je přirozená záležitost, na nic si tam nehraješ, to je jasné. Hraný film je hodně o práci s herci, když zjistí, že vám o ně jde, dokážou rozjet úplně jinou ligu. Je to hodně o hlavě, o vytváření koncepce, téma je široké, je třeba jej zúžit. Musíš jít po podstatě, zajímavá vizualita, tak aby nešlo jen o televizní vzhled, ale i o skutečnou filmovost příběhu. Jde o to netočit jen zleva doprava, ale dát záběru i nějaký obsah. Po informační stránce, což je někdy to nejtěžší, a to už jde o spolupráci s kameramanem a dalšími,“ vysvětluje režisérka.
Ostrava se podle ní mění co pět let. „Před pěti lety Ostrava byla více wow, řvala, já končím, jsem v čudu, byla bolestná a zároveň plná naděje, v té době ji lidé ještě pořád pohřbívali. Stačí, že se mě ptali: ‚A ty tam věšíš venku prádlo?‘ Představy z doby komunismu ještě pořád přežívaly, kdežto dnes už je to trochu jinak. Když pak kamarádi přijedou, jsou překvapeni. Rádi se sem pak i vrací. Velká výhoda Ostravy je v tom, že z ní kdykoliv vyjedeš a za dvacet minut jsi v přírodě. A z kopečků Beskyd pak Ostravu vidíš úplně jinak,“ míní Všelichová.
