Lenka Živocká pochází z Polanky nad Odrou a s Ostravou se začala seznamovat od dětství. Lásku k divadlu získala po mamince Věře, která byla nadšenou ochotnicí.
„V Polance nad Odrou byla velká tradice ochotnických divadel, hrávaly se zpěvohry. Myslím, že dávali zrovna Perly panny Serafinky, když ji nabídli, aby šla do profesionálního divadla, ale její matka prohlásila: ‚Neexistuje, žádná herečka.‘ Nebyla tak silná, aby si postavila hlavu, ale do smrti ráda zpívala a vedla mě k tomu,“ vypráví Lenka Živocká.
Lenka ŽivockáPochází z Polanky nad Odrou, lásku k divadlu podědila od maminky, která ji už jako dítě vodila na slavné operní kusy. Po vystudování Lidové konzervatoře se stala korepetitorkou, působila v opeře Divadla Antonína Dvořáka a od roku 1994 vede dětské Operní studio při Národním divadle moravskoslezském. Se svými svěřenci se podílela na řadě divadelních inscenací i samostatných projektech. Často spolupracuje například se skladatelem Pavlem Helebrandem. K dvacetiletému výročí Operního studia nastudovali inscenaci Kytice. |
Polanka je vesnička „přilípnutá“ k Ostravě, ale Ostrava už znamenala velký svět.
„Ostrava byla samozřejmě místem, kam se chodilo nakupovat, ale nejenom to. Maminka nás se sestrou brala odmalička do divadla. Ještě jsem nechodila do školy a už jsem viděla Prodanou nevěstu, Rusalku i Spící krasavici. Takže k Ostravě mám vztah odmalička,“ usmívá se Lenka Živocká.
Jaro 1968? To byla nádhera
Ostravu si jako město příliš neuvědomovala, o to více na ni zapůsobilo prostředí divadla. „Byla jsem jako malá holčička fascinována jeho interiérem, třeba když jsem se koukala na velký nádherný lustr, který se začal stmívat. Dodneška si pamatuju, jaký to byl úžasný zážitek.“
Po ukončení studií nastoupila na Lidovou konzervatoř jako korepetitorka.
„To bylo tehdy unikum, protože existovala jen v Praze a pak v Ostravě. Byla to umělecky zaměřená škola, kde se mohli dále vzdělávat zájemci o umělecké obory. Sídlila v Mariánských Horách, kde se dnes nachází obecní úřad. V době kruté normalizace jsme si na ní žili jako v bavlnce, mohli jsme se věnovat práci,“ vzpomíná vedoucí Operního studia.
Tato škola stále existuje, v současnosti se nachází v Ostravě-Přívoze. „Vede ji Miloslava Soukupová, která v Mariánských Horách vybudovala Múzickou školu. Lidová konzervatoř ve své době byla na daleko vyšší úrovni, protože ta pražská se orientovala pouze na jazz, což bylo i na ostravské, ale nejenom to,“ upozorňuje Lenka Živocká.
Jako činorodá studentka zažila Lenka Živocká Ostravu uvolněnou dobu během zlatých 60. let, ale také byla svědkem plíživé normalizace.
„Byla jsem studentkou druhého ročníku, když přišel rok 1968 a s ním obrovské uvolnění. Něco nádherného, kdy se dalo svobodně dýchat. Naopak pro nás byl velký šok, když jsme v září nastoupili do školy a někteří učitelé začali hovořit úplně jinak. Po srpnu 1968 začala normalizace a někteří kantoři šli v souladu s ní, bohužel.“
Elektra, Fénix, Praha. Krásné kavárny
Když se upálil v Praze Jan Palach, tak celá škola šla zpívat na zádušní mši v kostele v Přívoze. „Učitelé, kteří se angažovali, pak museli v tichosti odejít,“ dodává.
Kromě školy a divadla utkvěly Lence Živocké v paměti také nádherné ostravské kavárny. „Například Elektra, protože bydlíme přímo naproti. Jde o krásné prostředí secesní kavárny. Nemám ve zvyku moc chodit po kavárnách, ale znala jsem ji. Když ji posléze zrušili a přebudovali na mexickou restauraci, bylo to tam otřesné, teď už je to zase lepší.“
V Ostravě byly ale i další krásné kavárny. „Třeba Fénix, pak na Zámecké ulici Kavárna Praha, velice noblesní místo. O těchto prostorách překrásně hovoří pan režisér Radovan Lipus. Ve své době se velice zasazoval o to, aby Elektra nebyla zrušena a jeho dcera navštěvovala i Operní studio, než odešel do Prahy.“
Z okna vidí proslulou haldu Emu
Skutečným geniem loci je také byt Lenky Živocké, ve kterém bydlí s manželem.
„Má obrovskou historii, bydlela v něm sólistka Divadla Zdeňka Nejedlého Helena Zemanová, starší generace si ji budou pamatovat. Od svých dvaceti let jsem ji korepetitovala na konzervatoři, kde učila zpěv. Vychovala velké množství vynikajících zpěváků. I můj manžel Jiří Halama je její žák,“ dodává paní Lenka.
Lenku Živockou provází hudba od dětství.
Lidová konzervatoř byla ve své době velmi malá budova, kdo mohl, tak učil doma. „Od svých dvaceti let jsem chodila do jejího bytu a teď tam bydlím. Máme nádherný výhled, jednou tady byli řemeslníci a jeden z nich povídá, když se podíval z okna: „To je úžasné, já jezdím do Prahy dívat se na střechy na Malou stranu a tady je to tak nádherné, to musí být krásné, když napadne sníh.“
„Je to skutečně nádherné, zrovna v těchto dnech,“ říká nadšeně Lenka Živocká. Z oken se dívá na proslulou haldu Emu, kam chodí pravidelně. „Jednu dobu jsem na ní chodila i třikrát týdně, abych si udržela kondici. Sice neběhám, ale chodím zostra. Kolem tanku nahoru, ale když vycházím z domu, tak jdu přes Černou louku, kolem řeky a zase zpátky, tak je to takový okruh hodinka a půl.“
Ostrava se podle ní stává atraktivní i v současnosti, třeba tím, že kolem řeky Ostravice vznikla nová cyklistická stezka.
„Něco podobného nám s manželem vždycky hodně chybělo. Kam v Ostravě? Do Komenského sadů, ke hradu, kde jsme se vždycky nějak proplétali a teď je konečně vybudovaná cyklostezka. Dokonce je vybudovaný nový most přes Lučinu s krásným obloukem a už je tam postavena i tramvajová zastávka. Konečně vytáhneme kola,“ dodává Živocká.
