Herečka Apolena Veldová patřila ve své době v Ostravě ke stěžejním osobnostem činoherního souboru Národního divadla moravskoslezského. Za své pojetí role Emile Marty v Čapkově Věci Makropulos v roce 1995 byla nominována na Thálii. Do Ostravy přitom pražská rodačka zamířila už po absolvování konzervatoře v roce 1985.
„Vzpomínám na ostravské období s velkou nostalgií a mohla bych to přirovnat ke vzpomínkám na první lásku. Ošklivé zážitky vytěsňuji a ty hezké si uchovávám v mysli. Když je nejhůř, vylovím je a žiji chvíli pod jejich vlivem,“ popisuje.
Apolena Veldová Apolena Veldová na civilním snímku v 80. letech minulého století.
|
Herečka se ale zároveň netají tím, že její vztah k Ostravě prošel vývojem. „Od úplné antipatie až k městu, které považuji za svůj druhý domov. Dokonce někdy odpovídám kladně na otázku, zda pocházím z Ostravy, i když jsem křtěná Vltavou.“
Ostrava ale pro Apolenu Veldovou znamenala především osamostatnění se i první pracovní zkušenosti. „Provázela je setkání s úžasnými lidmi, ať při práci nebo v soukromí, mnoho nových přátelství, která vydržela i po odchodu z Ostravy. A kromě toho - Ostrava mi dala manžela a syna,“ usmívá se.
Do Ostravy se nevrátím, zapřísahala se
S Ostravou se přitom seznámila o něco dříve, než v ní začala působit jako herečka. „Mé první setkání proběhlo tři měsíce před nástupem do zdejšího angažmá. Byly prázdniny a já jsem se vracela se svým tehdejším chlapcem z dovolené v Polsku. On měl v Ostravě spolužáka z konzervatoře, a tak nás napadlo, že cestou vystoupíme z vlaku a překvapíme ho,“ vzpomíná.
„Vystoupili jsme a já dostala kulturní šok. Omšelé domy, tramvaj projížděla továrnou, všude kouřící komíny… A kamaráda jsme navíc nezastihli. Celý nepodařený výlet do Ostravy jsem zakončila slovy, že se sem už nikdy nevrátím.“ V té chvíli ovšem netušila, jak hluboce se mýlí. „Přesně podle rčení nikdy neříkej nikdy jsem 1. listopadu vystupovala z tramvaje na Nádražní ulici, která se tehdy jmenovala Dimitrovova, a hledala služební vchod do Divadla Jiřího Myrona.“
Psal se rok 1984 a mladou herečku si vybral tehdejší šéf činohry Karel Brynda. „Přestože bylo jeho povinností přemluvit mě ke vstupu do KSČ, ujistil mě, že nic takového po mně požadovat nebude. Z mého pohledu to byla z jeho strany velká slušnost a jsem mu za to vděčná.“
Emocionálně silná vzpomínka se pak váže k listopadovým dnům roku 1989. „Myslím, že tak osvobozující pocit jako při stávkách na tehdejším náměstí Lidových milicí (nynější Masarykovo náměstí - pozn. red.), kdy se k nám přidali zaměstnanci Vysokých pecí a Vítkovických železáren, jsem už nikdy nezažila,“ přibližuje Apolena Veldová.
Azylem pohody v přírodě se staly Komenského sady
Ve městě horníků se talentovaná herečka nakonec usadila poblíž známého parku. „Bydleli jsme v centru, takže nejčastěji v přírodě jsem byla v Komenského sadech. Náš syn tam chodil do školky, pak jsme ho přes park doprovázeli se psem do školy. Učila jsem ho tam jezdit na kole, poprvé tam na pískovišti políbil holčičku ze školky,“ vybavuje si herečka a dodává, že ve stejném parku spolu se svými studenty ze soukromého hereckého studia pod vedením Mileny Asmanové inscenovala báseň Viktora Dyka Milá sedmi loupežníků.
Dalším oblíbeným místem byl ale také byt, ve kterém žila její kolegyně a přítelkyně Irena Rozsypalová. „Nacházel se pod námi a kdykoliv jsem mohla přijít a vylít si srdce.“
Apolena Veldová v roce 1985 ve hře Pekař Jan Marhoul, vlevo Alexej Pyško, vpravo Tomáš Jirman.
Apolena Veldová jako Desdemona, vzadu Othello - Stanislav Šárský.
Apolena Veldová v roce 2001 ve hře Tramvaj do stanice Touha na prknech Národního divadla moravskoslezského.
Jako herečka si oblíbila i několik restauračních zařízení, ve kterých se probíralo divadlo, například Divadelní klub v podkroví Divadla Jiřího Myrona. „Podstatné bylo, že jsem znala místa, kam se vydat, když jsem někoho chtěla potkat, nebo naopak, když jsem chtěla být sama. Ostrava pro mě nebyla anonymním shlukem ulic, ale sítí určitých bodů, kde vím, co a koho najdu.“
V roce 2002 se Apolena Veldová i s celou rodinou vydala zpátky do Prahy, kde získala angažmá ve Švandově divadle. V současnosti působí v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Postrádá v Čechách něco z Ostravy?
„Budu-li na tuto otázku odpovídat jako obyvatelka Prahy, postrádám nejvíc blízkost jednoho člověka k druhému, možnost potkat během procházky několik známých, případně spokojených diváků,“ dodává s tím, že naštěstí je stále v kontaktu s mnoha kolegy, kteří Ostravou prošli nebo z Ostravy pocházejí. „A jak říká režisér Radovan Lipus: My si tu Ostravu uděláme všude.“
