Kostas Zerdaloglu nastoupil v roce 1976 do angažmá v Divadle Petra Bezruče a vydržel tam více než dvacet let. Ostravané jej znají i z nedávných let díky inscenacím v Komorní scéně Aréna, kde většinou hostuje v těch, které režíruje Ivan Krejčí.
"Ivan Krejčí u mě začínal, když studoval Báňskou, a už se zajímal o divadlo. Společně jsme pak odešli do Karlových Varů," vzpomíná.
Profil: Kostas ZerdalogluNarodil se 3. února 1953 v Jeseníku řeckým emigrantům. V letech 1976 až 1983 studoval herectví a režii na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. První angažmá získal v roce 1976 v Divadle Petra Bezruče, kde působil až do roku 1999. V Ostravě vytvořil řadu charakterních rolí většinou v režii kmenového režiséra Bezručů Josefa Janíka. Kromě toho ale hrál v řadě televizních seriálů, ale i filmech. Patří mezi ně například Touha Sherlocka Holmese, Dopolední horror, Mandragora, Konto separato, Sluneční stát, Restart, Stavy rachotí nebo Velké sedlo. Vrcholem jeho herecké kariéry je čerstvá premiéra Krále Leara ve Slezském divadle Opava, kde je v současném angažmá. |
Do Opavy nastupoval v sezoně 2002/2003, mezi tím byl po Karlových Varech ještě rok v Kladně a necelý rok v Praze.
"Pronajali jsme si divadlo Pavla Trávníčka, kde jsem hrál Othela. Přišla i nabídka od jednoho pražského divadla, ale v tu dobu se mi ozvala žena, že kluk je v pubertě a že potřebuje otce, tak jsem vše opustil a vrátil se zpět do Ostravy," líčí.
V roce 1976 bydlel v takzvaných divadelních kolchozech, ubytovnách, kde tehdy žila i výtvarnice Marta Roszkopfová nebo rozhlasová hlasatelka Dáša Misařová.
"Ostravu jsem znal už předtím, protože otec, když zde organizoval setkání krajanů z Řecka a řecké festivaly, mě občas brával s sebou. Tak jsem Ostravu poznal již jako dítě. Černé, špinavé město. Později jsem Ostravě uvykl a stala se mi nádherou, našel jsem v ní kouzlo, ono, 'mňam, mňam'. Brno bylo zelené, ale tu, jak saze, tak kouř, tak 'pižmo', a už byla Ostrava má!"
Jako začínající herci Divadla Petra Bezruče někdy po zkoušce vyrazili do centra. Velel jim režisér Josef Janík, na kterého ještě dnes řada herců vzpomíná s velkou láskou jako na nezapomenutelnou osobnost.
"Pan režisér Janík říkal: Tak jdeme noční Ostravou, ať poznáte život! Pamatuji si na hospody U Sudu, U Džbánu, U Radů, tam chodili všichni divadelníci. A byl tady bar Waldemar a také restaurace naproti vchodu Televizního klubu, takzvaný Minibar."
Když přišel nový herec, tak "psycholog" Janík patřičně testoval jeho podvědomé chování a čekal, co z něj vypadne v neutrálním prostředí. Byla to dobrá sonda. Janík měl specifický "čechovovský jazyk". "Mluvil ve zkratkách, v náznacích a v nedokončených větách s třemi tečkami na konci. Herci pouze naznačil a další už záleželo na něm. Tímto jednoduchým způsobem donutil herce, aby začali přemýšlet. A to se mi zamlouvalo. Dnes mě i z těchto důvodů zatěžuje, když má režisér dlouhé proslovy," dodává Kostas Zerdaloglu.
Když se Divadlo Petra Bezruče po revoluci přemístilo z Kulturního domu Vítkovice do nových prostor, pro herce to až taková změna nebyla. "Přechod do budovy Blaník, kde se dodneška hraje, nebyl až tak velkou změnou, protože se tady už předtím zkoušelo. Změnila se pouze technika hraní z velkého prostoru na malý," popisuje proměnu Zerdaloglu.
Role Kostase Zerdaloglu |
Mimochodem, ještě než současné divadlo Bezručů prošlo rekonstrukcí, vyznačovalo se tmavým interiérem. "Mám rád patinu, ta tmavá má svoje kouzlo a význam, tam se dá čarovat," vysvětluje herec.
Mezi inscenacemi, které si po letech rád vybavuje, nechybí například Brechtova Svatba. "Janík se zřídka smál nahlas, spíš jen tak uvnitř. Mně se jej povedlo jen jednou za život nahlas rozesmát, z čehož jsem měl obrovskou radost."
A proč se komorní scéna Márnice, kde Bezruči stále hrají, jmenuje Márnice? "Jednou přišel Janík s tím, že se ten prostor bude jmenovat Márnice. Nevím, odkud to vzal, ale zřejmě to uvážil po pečlivé konzultaci s Martou Roszkopfovou. Mohu se jen domnívat, že ono sklepení připomíná márnici, kde se odkládají mrtvé kusy a rodí se nové, živé," dodává herec.
Kostas Zerdaloglu absolvoval herectví v roce 1976 a setkal se na škole například s mladým Jiřím Bartoškou nebo Karlem Heřmánkem. "My jsme byli v prváku, když kluci končili." Zahrál si v té době například ve filmu legendárního Jiřího Krejčíka Hra lásky šálivé. "To jsme byli jen figurky, angažovali nás ze školy, hráli v něm i další mediálně známí herci. Můj první film se jmenoval Touha Sherlocka Holmese. Točil se mimo jiné i v Národním divadle a mám hezkou vzpomínku na Radovana Lukavského a Václava Vosku, kteří hráli hlavní role. V Ostravě jsem natočil pár filmů, ale už jsem je neviděl, asi se utopily při povodni," dodává Zerdaloglu.
Ostrava byla svědkem jeho hereckých počátků i osobního růstu. I když hraje v Opavě, stále rád se do centra kdysi černého města vrací.
