Jako dramaturg je Aleš Jurda podepsán pod desítkami hraných titulů. K Ostravě ale přišel náhodně, pochází totiž z Brna, kde také vystudoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity – tehdy Jana Evangelisty Purkyně.
Ještě předtím, než se dostal na sever, potkalo jej několik rozhodujících okamžiků.
„Na jaře 1977 jsem měl končit školu, ale prodloužil jsem si diplomku do podzimu, což mimo jiné znamenalo o rok odloženou vojnu. Potkal jsem Miloše Štědroně a ten se ptá, kde pracuju. Nedocvaklo mi, že bych měl nastoupit do nějakého zaměstnání. ‚Umíš psát na stroji?‘ To jsem uměl, a tak jsem od léta dělal referenta na Mezinárodním hudebním festivalu Brno, kam mě přijal hudební skladatel Arnošt Parsch,“ vzpomíná Jurda na měsíce předtím, než zamířil na vojnu a následně opustil Brno.
Na rozdíl od svého otce, který působil jako televizní kameraman, on tehdy směřoval k hudbě. Do hudebních redakcí brněnské televize a rozhlasu se však nedostal.
Aleš Jurda
|
Za rok, dva měsíce před vojnou, ale nastal obrat. „Sedím takhle na festivalu v kanceláři a najednou volá Květa Škutchanová z ČST Ostrava (Československá televize Ostrava - pozn. red.): ‚My bychom chtěli, abyste k nám nastoupil.‘ Informovala se v Brně na naší katedře a zjistila, že nějaký Jurda tíhne k muzice a hraje v Divadle na provázku,“ vzpomíná dramaturg na způsob, jak se do Ostravy dostal.
Drsné prostředí
Kývnout na nabídku bylo jednoduché. Byl tady ale jeden problém. „Já ale jdu na vojnu…“ – „Tak potom,“ jednoduše to uzavřela paní Škutchanová.
Za čtrnáct měsíců se dozvěděl, že jí má říkat Květo. „Žádná paní Škutchanová, my si buď musíme říkat soudruhu, nebo křestním jménem,“ uslyšel.
Ostravu navštívil do té doby jen coby malé dítě. Pak ale přišel rok 1979 a společně s Vaškem Cejpkem jeli na nová pracovní místa v televizi.
„Vašek mi povídá: Díval jsem se na mapu, přijedeme do Přívozu, televize je na Přívozské ulici, tak to bude blízko. Tak jsme šli s kufry pěšky (směje se) a hledali.“ A město se začalo představovat. „Nádraží, Přívoz. A nějaká ženská řve po děcku: Pocem, ty hajzle, dělej! Něco takového jsem v životě neslyšel. Drsné prostředí, to bylo hned jasné. Špinavo a centrum otřískané. První pocit, jako bychom se ocitli ve vyhnanství, ale brzy začal díky lidem slábnout. Třeba přijetí v redakci bylo přátelské, kamarádské a většinou vstřícné.“
„Nebyl snad nikdo, kdo by v režim věřil“
V redakci samozřejmě byla stranická buňka. „Ale nebyl tam snad nikdo, kdo by v režim věřil. Normalizace byla bublina ideově vyprázdněná,“ vzpomíná Jurda.
Ne všichni dramaturgové byli ve straně, včetně něj. „Ale v druhé polovině 80. let začal tlak. Režisér František Mudra mě měl připravit na kandidaturu. Říkal jsem Frantovi: Já tam nechci. A on: K...a, tam musíš! Takové byly naše rozhovory (směje se). Pak nastoupil nový šéf redakce Michal Najbrt a ten mě zachránil, i když byl nomenklaturní kádr. Řekl ne, ještě ne. A už to nevyšlo. V obdobné situaci se tehdy ocitl dnešní ministr kultury Luboš Zaorálek. Přišel pár let po mně, seděli jsme vedle sebe. Toho také začali tlačit do členství v KSČ, ale zavčas skočil po Lidové straně a tím pádem musel odejít.“
Práce v televizi byla zostřená severomoravským pojetím normalizace, tak jak ji chápal krajský výbor KSČ. Předem se schvalovalo každé slovíčko. Nad uměleckými argumenty vždy zvítězil ten politický. V žádném záběru například nesměla být vidět byť jen věžička kostela, v koledách se slovo Ježíšek nahrazovalo děťátkem.
„Centrum žije hlavně díky studentům“
Přes to všechno si, když před pěti lety dokumentárně zpracovával šedesátiny studia, osvěžil Aleš Jurda na tu dobu názor:
„Bezprostřední plus pro mě bylo, že jsem se rychle dostal ke spolupráci s muzikanty, které jsem do té doby obdivoval jen na dálku. S celou ostravskou scénou populární hudby, s Jirkou Urbánkem a všemi dalšími z Flaminga, s lidmi z rozhlasu, z divadel. A šéfka vedla redakci umělecké tvorby normalizací tak, aby se diváci měli u čeho odreagovat a zabavit. Musely se dělat poplatné věci, samozřejmě, ale vedle toho vznikl Kamenný řád nebo Přátelé Zeleného údolí, Velké sedlo, kvanta hudby, soutěže a pořady o sběratelích, o lidovém umění atd. Zkrátka kolem mě bylo na poměry dost kreativní prostředí,“ popisuje dobové reálie.
Změnila se nějak výrazně bývalá komunistická bašta za uplynulá desetiletí? „I dnes mi těch deset let do listopadu připadá delších než těch následujících třicet. Takže změnila, samozřejmě. Zapomínáme, jak třeba vypadaly ulice. Dnes můžeme obdivovat spoustu nádherných secesních domů. Ale devastace byla hluboká a v některých případech pokračuje – Ostravica. A i dnes se dělají urbanistické chyby. Ovšem postavil se krásný Loutkáč nebo konzervatoř, bylo by toho víc. Knihovna zatím ne,“ říká dramaturg.
„Bitva není ještě rozhodnuta. Díkybohu za univerzitu, nejen pro její obecný význam. Centrum žije hlavně díky studentům. Ale nezůstávají tady! Přestože sem hosté jezdí, aby viděli například Dolní Vítkovice, Ostrava se ocitla mimo pomyslné hlavní cesty. Mění se a potřebuje mnohem hlubší proměny než mnohá jiná města, v tom to má mnohem těžší. To ale měla, jestli se nepletu, vždycky. A v tom by mohla být naděje, ne?“ zakončil Jurda vzpomínání.
