Nepřehlédnutelný a nepřeslechnutelný Martin Straka. Osobitého dvoumetrového chlapa se zvučným hlasem znají nejen příznivci motorsportu. Vídají ho na závodech po celém světě, eventuálně slýchají jeho televizní komentování. Se svými snímky se ale prosazuje třeba i ve světě vážné hudby.
Loni vydal pětapadesátiletý bývalý redakční kolega, který žije ve Vratimově, knihu 1983 Vojtěch–Enge. Aktuálně se věnuje vrcholícím přípravám na výstavu fotografií z Le Mans. Ta bude mít vernisáž v ostravském Domě umění 6. června.
Martine, jak se stane, že kluk z Ostravy totálně propadne motorsportu? Zkrátka vášeň.
Jak se ta vášeň zrodila? V kině Luna, když mi bylo asi sedm let a byl jsem poprvé na filmu Le Mans se Stevem McQueenem. Tam jsem se zamiloval do 24h Le Mans a do motorsportu. Potom jsem začal s rodiči chodit na závody jako třeba Ostrava-Vítkovice, Havířov-Šenov, Ecce Homo bylo třetí v roce 1979, Brno bylo pro mě poprvé v roce 1980. Naši závodníci Zdeněk Vojtěch a Břetislav Enge byli tehdy jedni z těch nejlepších a Zdeněk Vojtěch se stal mým idolem, hrdinou. Obrovský sympaťák, vynikající závodník a takzvaný „mišan“ – krásný chlap, úžasná bytost. V roce 1982 vyjeli s prvním BMW a o rok později měli vyjet s tímhle. (ukazuje na přebal knihy) V té době byly informace nula, prostě minimální, no a já se odhodlal, že zavolám panu Vojtěchovi, protože jsem bez toho nemohl žít. Nutně jsem potřeboval vědět, co je nového. Slovo posedlost má takový pejorativní nádech, ale u mě to je pozitivní posedlost, bláznovství.
Závodění bych bral, kdyby mi to někdo zaplatil. Na druhou stranu, já jsem to samé jako závodník, jsem součást toho světa.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
