Ostravské lednové koncerty s Janáčkovou filharmonií byly prozatím vrcholem jeho hudební kariéry, alespoň on sám to tvrdí. Nadšeně vypráví, jak bylo skoro plno, všechno klapalo, jak má a atmosféra byla nezapomenutelná.
Profil: Martin Chodúr
|
Zazněly i písně z vašeho nového CD Manifest, které jste pokřtil tuto středu v ostravské kavárně Jet Set. V těchto prostorách navíc připravujete jednou za měsíc stylové večery Frank Sinatra Night. Můžete tento projekt představit?
Zdejší prostor, i když je moderní, má atmosféru, která se hodí k jazzu. Něco takového v Ostravě chybí. Není obvyklé, aby jazzmani na popových koncertech moc improvizovali. Tady chceme dělat každý měsíc něco takového. Sinatra je pro mě největší zpěvák a není snad nikdo, kdo by jím nebyl ovlivněn. Každý měsíc, v triu, maximálně kvartetu, zahrajeme jeho skladby v takové formě, jakou si to tato hudba zaslouží.
Vraťme se k vaší novince CD Manifest...
Pracovali jsme na něm hodně dlouho, v podstatě hned od mého předchozího alba, což je tři roky. Není to jen nějaký počítačový produkt, jak to tak bývá. Nejdříve vznikaly texty, pak aranžmá a potom následovalo teprve zkoušení.
Někteří kritici v porotě Superstar vám vytýkali, že zpíváte málo česky.
Tehdy nebyl čas překládat z angličtiny. Manifest je celý v češtině. Navíc u prvního alba jsem neměl plnou kontrolu nad tím, co vznikne. Tady je to naopak. Navíc je to album s vnitřním příběhem.
Můžete tedy přiblížit koncept svého nového CD. V čem je tím manifestem?
Rozhodl jsem se ukázat a vydat manifest o hudbě, která vychází ze mě. Nenechal jsem si diktovat od nikoho, jak by to mělo být. Hodně lidí za vámi přijde a říká vám své představy a to já nechci. Hlavní myšlenka je v tom, že ho dělám ze své pozice mladého člověka, kterému je 23 let a může být sám sebou.
Jací jsou vaši fanoušci?
Různí, mladí, staří, není to určitá skupina. Třeba mi chodí žádosti o autogram od malých dětí, což mě těší, že to nejsou jen lidi, kteří jsou odkázání na to, co jim servírují média.
Když se ohlédnete, tak jakou zkušenost jste udělal se soutěží Superstar?
Po soutěži by to samozřejmě mělo fungovat tak, že za vámi přijde studio, společnost, lidi, co vám říkají, co budete dělat, a pak by to mělo být o nějakém kompromisu. Oni vám sice radí, vy to uděláte, ale když s tím nejste spokojený, nemůžete do toho mluvit. Pak, když to není hit, tak to svedou na vás, a řeknou, no my jsme ti radili, ale mohl jsi to udělat jinak, ale tak to není. Skládám si skladby, které jdou ze mě, nemůžu se změnit.
Jaký jste žil život v okamžiku práce na své nejnovější desce?
Hektický i klidný, našel jsem stabilní domov, přítelkyni, kterou miluju, takže jsem měl více času i na práci. Hektičnost je v tom, že se všechno mění. Kdo prošel soutěží, jako je Superstar, tak ví, že když chce člověk každému vyhovět, tak si udělá více nepřátel. Pak přicházejí intriky. To jsem dříve neznal, přišel jsem jako člověk, který chce dělat hudbu. Soutěž je strašně dobrá věc, lidé vás znají, pomůže to propagaci, ale jestli můžu radit, je třeba se vrátit k tomu, co jste chtěli dělat předtím, být sám sebou.
Od Robsonu po Manifest |
Jak trávíte čas, když zrovna nekoncertujete nebo neskládáte?
Poslouchám hudbu, rád čtu, mám rád filmy, Občana Kanea, staré bondovky, věnuji se anglickému jazyku. Můj oblíbený autor je Umberto Eco, třeba Foucaltovo kyvadlo je jeden z nejlepších postmoderních románů, kde se pracuje s konspiračními teoriemi. Vlastně i Pražský hřbitov je o tom, že pokud určitá skupina v něco věří, tak se to automaticky stává pravdou. Následky jsou ty samé, jako kdyby to pravda byla, to se mi líbí. A líbí se mi, že Eco to nepodává jednoduchou cestou.
Eco píše v šifrách, skrývá svá poselství, je něco takového i na Manifestu?
Rád bych, aby se lidi vrátili k tradičnějším hodnotám hudby. Je plno druhů hudby, lehčí žánry, které určitě mají své místo, mám je rád, v podstatě ničemu neškodí, ale i to je jejich chyba, nikomu nic neřeknou. Tvoří jen nějaký podmaz na večer, do nějakého klubu, kde je důležité, aby se na to dalo tancovat. Nechci zakrnět v nepřístupném umění, ale v rámci pop-music něco hodnotného říct.
