Uprchlíci přijížděli do Ostravy postupně. Někteří přijeli autem sami, jiné dovezli dobrovolníci, další přijeli autobusy organizace Pro pomoc uprchlíkům. Využili také vlaky, které do Česka míří. Do Ostravy jeli najisto.
„Polovina lidí jsou příbuzní našich zaměstnanců,“ řekla Barbora Černá Dvořáková, mluvčí Liberty Ostrava.
Huť nabídla lidem ubytování zdarma. „Velmi nám pomáhají i naši zaměstnanci a lidé z okolí,“ doplnila mluvčí. Ukrajinci mají v hotelu přístup k pomoci, kterou lidé posílají. Jsou tam potraviny, hygienické potřeby, oblečení a hračky pro děti.
Mezi uprchlíky je Jana z města Krivoj Rog. Ženy přišly vyprávět o svých osudech do hotelové herny. Děti běhají kolem a hrají si, Ukrajinky jsou ale viditelně smutné.
„Přijela jsem vlakem z Užhorodu přes Slovensko. Cestou to nebylo lehké, museli jsme v noci spát na podlaze, když jsme čekali na spoj,“ popisuje svou cestu do bezpečí. „Má sestra má v Ostravě kamarádku, která zde pracuje. Řekla nám, že můžeme přijet, že nám tady nabízejí pokoj, ve kterém můžeme zůstat,“ přibližuje.
Krajané Janě i slíbili, že zde najde práci. Nyní žena přemýšlí nad tím, jak dlouho bude muset mimo Ukrajinu zůstat. „Má matka doufá, že budu v Ostravě týden. Ale my vůbec nevíme, na jak dlouho to tu bude. Třeba půl roku?“ dodává.
Na to se ozývá její kamarádka, která také sedí na gauči v herně. Říká, že je Jana přílišná pesimistka. Že tak dlouho válka snad nepotrvá, že by mohla skončit na konci března. Všichni ale vědí, že je to jen přání.
Její kamarádka Anna je v hotelu se svým pětiměsíčním synem. „Byli jsme na policii a dostali jsme víza, která platí rok. Alespoň to, že zde můžeme zůstat, nás uklidňuje,“ říká.
Na Ukrajině nevěřili, že bude válka
Anna pochází také z města Krivoj Rog. „Přišla jsem se sestrou, matkou a dvěma dětmi. Mé druhé dítě chodilo do první třídy. Teď mu musím zajistit školu tady v Česku,“ dodává. Pomáhá jí Ukrajinec Ivan, který v Liberty pracuje. Poradil jí, ať začne školu pro dítě shánět co nejdříve.
Anna si také pochvaluje české úřady. „Všechno bylo jednoduché a rychlé. Přijeli jsme na policii, za tři hodiny jsme měli víza, také jsme dostali finanční podporu. Na Ukrajině by něco takového trvalo měsíce,“ pochvaluje si.
„U nás doma jsem pracovala ve velmi podobné továrně. Kvůli válce je výroba zastavená. Město má ale dobrou polohu. Je nejdelší v Evropě, dlouhé sto dvacet šest kilometrů, ruští vojáci ho nemohou obklíčit, jako to udělali v Charkově. Potřebovali by moc zbraní, raket. Proto doufám, že až se vrátím, bude poničených třeba jen několik ulic,“ vypráví.
Anna si myslí, že Rusové se jejímu městu vyhnou. Nebezpečí války si nechtěla připustit.
„I když jsme četli zprávy o tom, že Rusko se chystá nás napadnout, nevěřili jsme tomu. Říkali jsme si, že se to nestane. Byli jsme přece dlouhé roky slovanští bratři. Všichni máme rodiny a přátele v Rusku. Opravdu jsme tomu do poslední chvíle nevěřili. Okolní svět, Američané a Britové i další nás ale varovali. My jsme si říkali, že je to jen manipulace, dezinformace,“ říká Anna.
„Pamatuji si den, kdy válka začala. Vzbudil mě manžel a řekl, že nás napadlo Rusko. Nemohla jsem tomu uvěřit, volala jsem rodičům. Ti si vařili na snídani palačinky, dívali se na olympiádu v Pekingu. Nic nevěděli, řekli mi, že si dělám legraci,“ líčí.
Ukrajinu opustila asi šestý den války. „Celou dobu, každý den jsme přemýšleli, jestli vyrazit. Bylo to děsivé váhání. Všichni máme manžely, otce a bratry, kteří pryč nemohli. Bylo to nejtěžší rozhodnutí našeho života. Vybírali jsme mezi tím být společně na Ukrajině, nebo v cizině v bezpečí, ale s hrozivými myšlenkami, co je s našimi nejbližšími,“ dodává Anna.
„Nakonec jsem se rozhodla odejít kvůli svému pětiměsíčnímu synovi. Kdybych neměla děti, nikdy bych z Ukrajiny neodjela. Rozhodli jsme se v noci, ani na chvíli jsem neusnula. Ráno jsme potom odjeli,“ svěřuje se.
Útrapy útěku
Cesta byla složitá. „Nevěděli jsme, kde jsou bomby, kde je nepřátelská armáda, odkud přiletí jejich letadla. Viděli jsme spoustu lidských tragédií. Byla tam malá šestidenní holčička. Narodila se při bombardování Kyjeva. Mluvili jsme s babičkou, která odvážela svou půlroční vnučku. Rodiče museli zůstat, protože to jsou armádní důstojníci,“ vzpomíná Anna.
S rodinou a jednou kamarádkou jely autem. „Hledali jsme na internetu informace, který hraniční přechod je volný. Na ukrajinských sociálních sítích byly aktuální informace, ty se ale také velmi rychle měnily. Nakonec jsme odjeli do Moldávie, čekali jsme asi pět hodin. Oproti těm, kteří čekali dny, jsme měli štěstí,“ popisuje Anna.
„Celou cestu jsem se ale chtěla vrátit, táhlo mě to domů. S manželem jsme si stále volali, zjišťoval, kde jsme,“ dodává Anna. Ženy pokračovaly přes Rumunsko do Maďarska. „Zastavili nás policisté. Byli velmi milí, poradili nám, kudy jet, abychom se dostali do Česka,“ říká. Přes Slovensko tedy dojely až do Ostravy.
Ukrajinky si přejí dobrý konec války. „Ukrajina má teď hodně zbraní a munice. Rusko jich tolik nemá, jiné země jim nepomáhají. To je má jediná naděje. Rusové mají ale hodně lidí, každý měsíc přicházejí noví vojáci. Je těžké cokoliv předpovídat,“ smutně krčí rameny Jana.
