Dagmar O. si na úterý 14. října 2014 moc dobře pamatuje. Přišla odpoledne domů, pustila si radio a strnula. Při zprávě, že ve žďárské škole útočnice pobodala několik studentů a policejního vyjednavače, přičemž nejspíše jde o stejnou ženu, která už v květnu 2012 zaútočila v družině havířovské školy, se jí zhroutil svět.
„Žila jsem v iluzi, že léčba jejího psychického stavu zabrala, že je vše v nejlepším pořádku,“ opakuje, že na její 26leté dceři prý vůbec nebylo znát, co strašného se stane.
Jezdila jste za dcerou do brněnské vazební nemocnice?
Ano, pravidelně co čtrnáct dnů, jak to bylo povoleno. Tam ale nemůžete nic přinést, nic koupit, takže to tam (v Psychiatrické nemocnici v Brně - pozn. red.) teď bude jiné. Co nejdříve za ní pojedu, usmažím řízek, udělám buchtu, přivezu kosmetiku.
Útočnice byla nepříčetná, řekli znalci |
Lze říci, že znalecký posudek dokládající dceřinu nepříčetnost v době činu, vás potěšil?
Částečně. Na jednu stranu je to dobrá zpráva pro dceru, protože co by ji čekalo ve vězení, by bylo hrozné. Ale z druhé strany máte nemocné jediné dítě, takže to je složité. Každopádně věřím, že nyní léčba zabere, to bych byla hodně vděčná. Ona je pro mě všechno.
Očekávala jste takový znalecký verdikt?
Lhala bych, kdybych řekla, že ne. Bylo by to divné, když soudní znalci už předtím řekli, v jaké stavu se nachází, jakou má nemoc a nyní by to někdo popíral. Je však obtížné o tom hovořit. Poté, co se ve Žďáru stalo, tak jsem skončila na antidepresivech a mluvila s lékařem.
V jakém stavu se dcera podle vás nyní nachází?
Je to myslím lepší. Komunikujeme spolu. Začala hodně číst knihy a probíráme jejich obsah. Pořád kreslí, něco vyrábí, má zájem.
Mluvíte někdy o tom, co provedla? Uvědomuje si to vůbec?
Ano, uvědomuje, ale nemluvíme o tom. Jediné, když se o té události zmíní, tak říká: umřít jsem tam měla jen já. I svědci říkali, že chtěla, aby umřela, aby ji zastřelili. Mrzí ji, co se stalo. Nerozebíráme to však.
Vím, že jste rodičům ubodaného chlapce psala dopis. Ale potkali jste se?
Zatím nepotkali. Všichni mi říkali, ať se do toho teď nepletu. Vím však, že jednou tam zajedu. Sama jsem učitelka a strašně mě trápí, co se stalo. Přijde chvíle, kdy se s rodiči toho chlapce zkontaktuji, ale teď ještě ne.
Věříte, že se dcera zase dostane na svobodu?
V tuto chvíli nějaké propuštění vůbec neřeším. Navíc i ve mně by už zůstala ostražitost. Uvidíme, co život přinese. Nějakou dobu tam bude a pak se uvidí. Důležité teď bude, aby přijala léčbu a chtěla se léčit.
Svědectví ze Žďáru:
14. října 2014 |
