Se sportem začal v olomoucké Lokomotivě v šestnácti letech jako sprinter a dosáhl na medaili z Univerziády. Jakmile se vrátil z vojny v pražské Dukle, stal se trenérem, rozhodčím a funkcionářem.
Po sametové revoluci měl klíčovou roli v dělení sportovního areálu, který získal zpět Sokol a na němž od konce 70. let stál škvárový atletický stadion s tréninkovou halou. „Nebyl to jednoduchý proces a ne že by v něm byl Mirek sám, ale musel tím projít a dopadlo to na tu dobu dobře,“ připomíná Drahoslav Dočkal, který Hrabala poznal v roce 1979.
Intenzivně se potkávali od 90. let, Dočkal za nově vzniklý Atletický klub Olomouc, Hrabal coby předseda Lokomotivy spravující stadion.
„Právě ‚bojuj‘ jsme si navzájem často říkali. Nebyl to ale boj mezi námi, ale ve smyslu udělat práce, které nejsou příjemné, musí se však vybojovat. Nebojovali jsme proti sobě, ale společně o to, aby to bylo lepší. Mirek byl člověk, který se snažil vše tlačit dopředu a až následně třeba řešil detaily, že musíme najít pár tisíc navíc. Hlavně že se sehnalo vybavení nebo se udělaly závody. Nejdůležitější bylo zařídit vše pro sport a pro areál. Nikdy v tom nebyly žádné boční úmysly,“ vysvětluje Dočkal.
Časem nastoupil Hrabal jako předseda do atletického klubu a v této roli zažil i katastrofální povodně v roce 1997, které vyplavily celý areál. Když opadla voda, nebylo na místě škvárové dráhy vůbec nic. Místo nářků Hrabal cítil šanci jak pohromu využít.
„Vytvořil tým lidí, který se zasadil o vznik tartanové dráhy, a sám byl hlavní článek, který vše řešil. Sehnat dotace na svazu nebo z města, v tom byl nepřekonatelný. Přátelskou povahou a přirozeným respektem dokázal dosáhnout svého,“ vzpomíná atletický trenér David Uhlíř.
Položením špičkové tartanové dráhy neskončilo úsilí, ale naopak začala nová éra olomoucké atletiky. Dodnes jde v okolí o jediný certifikovaný stadion pro pořádání špičkových mítinků, které se tu pravidelně konají.
„K ruce si vzal mladé kluky, které vychovával nejen k trénování dětí, ale i k pořádání závodů. Mirek byl hlavním tahounem, abychom se nebáli vzít velké akce republikového i mezinárodního rozsahu a úspěšně je uspořádat. Vždycky byl ředitel ne ve smyslu funkce, ale přípravy a koordinace. Nikdy v tom nebyl sám, ale byl autorita, kterou brali i mladší a šli za ním rádi,“ popisuje Dočkal.
Skromnost a respekt k okolí, tak znali Miroslava Hrabala lidé z olomouckého sportu, kde působil i v dalších rolích, také roky vedl krajský atletický svaz. „Byl pořád veselý, jiskry v očích, ze všeho si dokázal udělat legraci, snad nikdy jsem ho neviděl vážného. Strašně skromný a maximálně zapálený do sportu,“ přidává Uhlíř.
Měl dar lidi kolem sebe spojovat bez ohledu na věk a sám si sportovní figuru držel celý život. V pátky hrával se starými atlety fotbal, středy patřily mariáši v hospůdce U Kuděje. „Čtyřicet let obrovský kámoš, který se neuvěřitelným způsobem staral o své ovečky. Nenaštvatelný člověk a katalyzátor, který mezi všemi lidmi v atletice fungoval jako spojovací prvek,“ říká manažer AK Olomouc Pavel Vrzala.
Miroslav Hrabal za sebou nechal dlouhou a nesmazatelnou brázdu v historii olomouckého sportu. A také otázku, jak bude atletika na Hané fungovat bez něj. „Budeme muset všichni zatáhnout. Bojovat,“ říká Uhlíř.
