Renata se po třech letech znovu raduje ze života.

Renata se po třech letech znovu raduje ze života. | foto: Archiv Renaty Kastnerové

Můj boj s nemocí: Když jsem se probudila, neměla jsem nohy

  • 91
Na začátku to vypadalo, jako bych něco špatného snědla nebo chytla virózu, píše čtenářka Renata svůj příběh do seriálu Můj boj s nemocí. Onemocněla po Vánocích před čtyřmi lety meningokokovou meningitidou.

„Pracovala jsem tehdy jako pokojská v Německu. V práci jsem vzala několik směn za sebou, včetně nočních brigád. Byla jsem vyčerpaná a oslabená, a to pravděpodobně přispělo k propuknutí nemoci,“ napsala.

„Můj stav mě donutil vyhledat lékaře. V nemocnici v Klatovech ale byli přesvědčeni, že jsem pod vlivem drog. Nedokázala jsem si ani obout boty. Ve sněhu jsem se brodila v pantoflích. Jednu jsem ztratila. Zvracela jsem. Nohy jsem měla jako led. Byla jsem dezorientovaná, trpěla bolestmi, po těle se mi začaly objevovat fialové mapy,“ svěřila se Renata.

Její maminka pak naštěstí po několika hodinách domluvila, že ji helikoptéra dopravila do Plzně. „Tělo jsem měla jako polité žíravinou a diagnóza zněla: meningokoková meningitida.“ Jenomže personál nemocnice jí přesto nevěřil. „Pořád se mě ptali, jaké drogy jsem si vzala. Položili mě na lůžko a nechali samotnou na pokoji.“

Lékaři Renatu uvedli do umělého spánku a probudili ji až po devíti dnech. „Zjistila jsem, že jsem přišla o obě nohy. Kůži po celém těle mám dodnes pokrytou jizvami. Přestaly mi fungovat ledviny. Třikrát týdně jsem musela jezdit na dialýzu a všechno se učila jako poprvé. Prvním malým vítězstvím bylo zvládnutí chůze na protézách,“ popisuje svůj boj s nemocí.

Můj boj s nemocí

Článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte, nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás, či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 korun. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci.

Až nyní, skoro po třech letech od nemoci, se Renata začíná konečně cítit jako dřív. Před rokem podstoupila transplantaci ledviny od zemřelého dárce. „Tu druhou dostal osmapadesátiletý pán a ledvina nás sblížila. Společné kontroly se změnily ve společné procházky, obědy a přátelství. Jsem ráda, že mám spřízněnou duši,“ uvádí Renata, která poslední tři měsíce podle svých slov intenzivněji cvičí, aby vylepšila svou stabilitu, zlepšila chůzi a dokázala i další věci.

Svou chůzi a pokusy o sporty zatím přirovnává k malému dítěti, které se vše učí od prvních krůčků. „Zkouším třeba jezdit na kolečkových bruslích, ale stále bojuji s hojením kůže, kterou meningokok poškodil podobně jako při popálení žíravinou. I po třech letech mám rány na pahýlech končetin.“

Před onemocněním Renata o meningokoku nikdy neslyšela. Podle ní ani lékaři mnohdy nepoznají příznaky této choroby. Přitom jde o minuty. „Jak už dnes vím, jedinou prevencí je očkování. Kdybych mohla vrátit čas, s očkováním bych neváhala.“