„Stává se, že někdo, včetně mě, uroní slzu. Dost možná právě proto, že je to nefér, co se dětem a jejich rodinám děje. Ale obvykle slzíme dojetím, protože naše děti a jejich rodiny jsou neskutečně statečné“ říká dětská onkoložka Lucie Hrdličková, vedoucí Týmu dětské podpůrné péče z pražské Fakultní nemocnice v Motole. Před pěti lety tam založila historicky první ryze dětský paliativní tým. Jak s malými pacienty řeší otázku smrti? A zažívá v práci i happy endy?
Změnil se nějak váš pohled na svět od doby, kdy jste začala pracovat s těžce nemocnými dětmi? Ano, a velmi. Na dětské onkologii v Motole jsem začala pracovat v roce 2006 a už tehdy – a to jsem ještě neměla vlastní děti – jsem si uvědomovala, jak moc mohou být děti nemocné a jak veliké mám štěstí, že je moje rodina zdravá. A od doby, co dělám dětskou paliativní péči, si to uvědomuju ještě o to víc. Myslím si, že to člověku narovná hodnotový žebříček, že zdraví začnete vnímat jako věc, kterou si nemůžete koupit, a že byste měli být rádi za každý den, kdy jste zdraví nebo nemáte nějaké závažné zdravotní problémy.
Rodiče jsou schopni mluvit o tom, jak by si přáli, aby vypadala svatba jejich dcery, a současně plánovat spolupráci s hospicem, protože dcera umírá.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
