Psychologická poradna

Dobrý den, jsem studentka vysoké školy. Děsí mě, že díky karanténě druhý semestr nezvládám tak, jak bych chtěla. Nejde se naučit přeměty sama. Potřebuju je vysvětlit (fyzika, matika). Výuka online nefunguje. Všechno se učíme pomocí samostudia a případně se píše email. Také mi vadí být v nejistotě, jak zkouškové bude probíhat, kdy se do školy vrátím. S tím, že nebudeme mít prázdiny, jelikož je zkouškové až do konce září už jsem se smiřila. Do toho být zavřená doma a nevidět se se svoji rodinou mi na psychice moc nepřidá.

Dobrý den, mě dost trápí nezodpovědnost lidí kolem mě, neviděla jsem svoje vnoučata už přes měsíc, moc se mi stýská a k sousedům jezdí děti každý týden.. Mám je ráda (sousedy), ale tohle mě vždycky tak rozhodí, že mám problém s nimi normálně komunikovat. Oni mají své důvody, proč se mohou navštěvovat, ale když vidím jejich vnoučata, jak s babičkou a dědou dovádějí, je mi do pláče, protože jim to závidím. Já respektuji nařízení vlády, ale pak si říkám, jestli nejsem nakonec já divná babička, že to dodržuji..?

Dobrý den, jsem již 5.týden doma na home office zavřený sám v bytě. Snažím se alespoň chodit ven na procházky, do přírody, ale s lidmi se stýkám minimálně a snažím se dodržovat karanténu. Maximálně si s někým občas zavolám. Nemám moc přátel, jelikož jsem spíše introvert. Chybí mi samozřejmě ale pracovní kolektiv, být mezi lidmi, nehledě na to, zajít si třeba s kamarády někam ven, zajít si za rodinou... Už moc nezvládám být zavřený mezi čtyřmi stěnami. Jediný, s kým jsem se vídal, byla má partnerka (oba teď pracujeme z domu), ale rozešli jsme se na její popud. Byl to sice poměrně krátký vztah, ale o to intenzivnější. Takže oproti úzkosti a depresi z izolace, tady na mě dopadlo obrovským způsobem ještě tohle. Už tak mám docela předpoklady k úzkostnému chování a teď ještě tohle... co dělat?

Dobrý den, mám problém s tím, že současná situace vystupňovala moji nesnášenlivost k mé tchýni. Jsme rodina se dvěma malými dětmi a s tchýní nebydlíme, ona však každý den cca 10x píše mému manželovi a „úkoluje“ ho, komentuje dění u nás doma a především „radí“. Toto vměšování se dělá od začátku našeho vztahu (jsme spolu 5 let) a vadilo mi to asi vždycky, jenže v současné situaci to dospělo k tomu, že k ní mám neskutečnou averzi, řekla bych až nenávist. V duchu ji např. tituluji nejhoršími nadávkami, nesnáším být v její přítomnosti apod. Vím, že je to hlavně problém, co mám já sama ve své hlavě, a nevím, jak se toho zbavit, protože mi ta nenávist k ní ubírá energii k vlastnímu životu. Její vměšování se nezměním, manžel ji navíc poslouchá na slovo. Rozum mi říká, že bych nad mí měla mávnout rukou, neřešit jí, čímž by se mým myšlenkám ulevilo, ale prostě to neumím. Je na to nějaká rada nebo technika? Děkuji předem za odpověď

Dobrý den, nejsem člověk, který je zvyklý si stěžovat, jsem spíš ta, co vyslechne, poradí a šíří optimismus, jenže teď už jsem 5 týdnů zavřená doma se svými dvěma syny (5, 8) a já je prostě začínám nesnášet. Když pominu čtyři nákupy a tři přátelské rozhovory, jsem jen s dětmi. Manžel chodí do práce. V naší rodině všechno klape, máme skvělé manželství, děti jsou zdravé a šikovné, ale přesto je začínám nenávidět a nenávidím sebe, za tyhle pocity. Jen chci slyšet, že v souvislosti se současnou situací je to vlastně úplně normální. Ráno se mi ani nechce vstát z postele, protože vím, že tam zase budou a budou mě rozčilovat už jen svou přítomností...vím, že řeším prkotiny, asi jsem to jen potřebovala někomu napsat, říct, protože tu sedím a brečím a místo toho bych se měla soustředit na práci - jsem učitelka a měla bych dělat přípravy pro videohodiny svým žákům. Budu Vám vděčná za jakoukoli reakci. - otázka upravena poradcem

Trápí mě to, že zatímco spousta jiných lidí řeší existenční potíže, já nemám žádné potíže. Mívala jsem ty pocity už dřív - výčitky z toho, že se mám moc dobře, dělám, co mě baví a za to beru opravdu velký plat. Vím, že jsem si vše musela vybojovat sama a nic nemám zadarmo, ale jde mi vše snadno, lehce se učím, vycházím s lidmi a proto si mě v práci váží a pracuju v dobře honorovaném oboru. Snažím se proto šetřit si pro sebe na stáří a také podporovat ostatní, rozdám hodně peněz na nejrůznější charity, útulky a vědu, podporuju své rodiče. Aktuálně se ty výčitky ze šťastného života ještě zintenzivnily, když vidím v TV lidi bez práce, bez peněz, v dluzích, bez budoucnosti. Nejradši bych všem všechno rozdala, co mám. Manžel mi říká, že jsem blázen, že nebudu být takový dobrák, že jsem dlouho studovala, budovala, hodně pracuju. Ale nemůžu si pomoct, připadám si provinile. Asi jsem cvok.

Dobry den. Delsi dobu pobyvam s rodinou ve Svycarsku. Zamestnavatel nam doporucil home office, a toho se drzim jiz mesic. Nicmene posledni dobou pocituji, ze pri praci z domu, kdy je clovek vyrusovan detmi, se nedokazu poradne namotivovat a soustredit. Manzelka mi v tom pomaha jak muze, nicmene udrzet petilete hyperaktivni dite na uzde jinak, nez televizi, bohuzel moc nejde - hlavne kdyz mame jeste trimesicni dite. Ja pomaham co muzu ale primarne musim resit pracovni povinnosti. Mame sice vrele sousedy, se kterymi si muzeme poklabosit na zahrade, nicmene distanc od pribuznych v CR, od kolegu z kancelare a pratel se kterymi se pravidelne stykame, nam uz vsem zacina lezt do hlavy. Prosim o radu ci nasmerovani jak to zacit znovu zvladat. Dekuji pekne