Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

Dobrý den, mám takový problém s manželem - platí pozdě složenky a faktury nebo je taky nezaplatí vůbec. Když se to týkalo domácnosti, stávalo se, že nám vypínali telefon, odpojovali elektriku, protože on prý zapomněl. Raději jsem si všechny tyto platby dala na sporožiro a od té doby je klid. V podnikání se to ale děje pořád - pokuty za porušení zákona (neměl stavební povolení, jel rychle, telefonoval za jízdy...) anebo hodně často penále za neplacení se ročně vyšplhají kolikrát až k 70.000,- Kč. A přitom to není o tom, že by neměl peníze. Na to nesmím nic říct, ani poukázat. párkrát jsem se nad domácími platbami rozčilovala, ale prý mi do toho nic není. na druhou stranu manžel zle vyčítá, když se doma něco stane mně - třeba zplesniví zbytek chleba v hodnotě 8 Kč. Ať prý kupuju jen půlku, jenže ono to vždycky taky nejde. Je mi líto těch tisíců, za které bychom mohli jet třeba na dovolenou, ale nedaří se mi to nijak změnit a říkat mu to je cesta k téměř jistému mlčení z jeho strany anebo on hned najde nějakou moji chybu. Mám to tedy stále raději přecházet? Přístup k jeho podnikatelskému účtu nemám, příkazy dává on.

Pro Nikolu, jejíž partner neví, jestli s ní chce mít dítě:

Nikolo, chtěla bych Vám jen říct, že chápu Vaše obavy! Ani já bych se necítila pohodlně, kdyby si můj partner nebyl jistý, jestli se mnou jednou bude chtít mít dítě (ač to teď třeba není na pořadu dne!). Ano, jste hodně mladá (alespoň podle dnešních měřítek), úvahy o dítěti jsou možná předčasné, ale Vy jste asi hodně plánovací typ a potřebujete si to v duchu už plánovat, představovat..? Je to pro Vás velmi důležité už v tomto věku, že? Má to tak spousta žen! Potřebujeme si o budoucí rodině se současným přítelem snít. Jenže muži (dle mých zkušeností) moc tuto potřebu nemají. Spíš řeší, co je tady a teď. Obzvláště ti, co už děti mají. Přítele nenuťte, aby Vám nyní slibovat, že s Vámi bude chtít dítě. Teď to přeci není úplně aktuální, nebo snad ano? Klidně si o miminku s ním dál sněte, jeho současné stanovisko neberte tak moc vážně. Čas ukáže,co dál. Za pár let přeci může být vše jinak. ;-) Hodně štěstí a pohody Vám přeju!

Dobrý den, chtěla jsem se zeptat, jsem s přítelem rok, je mi 22, přítelovi 30. Děti z manželství má 5 a 8 let, vztah s nimi mam suprovej. Ze začátku vztahu mluvil o tom, že by ještě jedno dítě se mnou chtěl, po cca půl roce si to najednou rozmyslel, pohádali jsme se kvůli tomu, a z ničeho nic mu asi došlo, že to se mnou nechce ukončit, ale zatím mi na rovinu neřekl, že by to dite se mnou chtel, furt jen tak ve vtipu o tom mluví, ale nevim jak si to mam brát. Mam pocit, ze ma spis strach, jak by to vzali jeho deti, ze si tatínek udělal další dite, tím ze nevychází s ex, tak mam dojem, ze ma strach, aby je doma nepostvavala proti němu. Rozumím tomu, ze nechce přijít o svoje deti (je to sice jen moje myšlení, ale tak to cítím), ale ja nechci cekat třeba další 2 roky a pak mi rekne, ze to dite se mnou nechce, asi mi řeknete, at si s nim promluvim, ale to je ten háček, on bohužel moc o takovych věcech komunikovat neumi. Děkuji za nějakou radu, jak ho třeba naučit řešit pro me důležitý veci.

Dobrý den
S přítelkyní máme problém v komunikaci, aspoň to tak vnímám já. Ať jí řeknu či napíšu něco a myslím to dobře, tak ona si to dokáže úplně tu souvislost slov či myšlenku obrátit proti sobě a myslí si pak ,že všechno dělá špatně. I když jí vysvětlím, že to tak myšleno nebylo ,omluvím se ji , že jsem to měl napsat jinak aby to lepší pochopila. Ale je těžké přesvědčit o opaku. Druhá věc: je to, že se cítí být nemilována. Vím, že problém je u mě nejspíš, chtěla by slyšet nejspíš, nějakou pochvalu. Nechci tím určitě říct ,že ji nechválím, např. skvěle uvařila ,upekla, že ji to sluší. Ale i fyzicky se jí to snažím dávat najevo. Bohužel si připadá být nemilovaná říká mi i to co by chtěla a jak to mám dělat a aniž by si to uvědomovala tak mě dostává pod tlak a já se stáhnu. Vysvětlím jí to nebo ona mě jak to vnímáme. Pak si taky potom připadám, že nic nedělám dobře. Pak je člověk bez chuti něco dělat. Po dnu se překonám a řeknu zkusím to dělat tak ale ona si pak zase něco najde.

Dobrý den,

partner s námi doma roky manipuluje (chce být ten nej), některé jeho reakce jsou hysterického charakteru. Bohužel se to zhoršuje, a to díky vnějším faktorům (díky lepší finanční situaci si může víc dovolit, děti se už ne vždy dají, já jsem v práci povýšila). Partner je pořád nespokojený - buď je "vina" u nás (častěji), anebo chce udělat tlustou čáru a jít dál (tzn. zapomenout na všechny jeho chyby, na moje/naše zásluhy pro něj a začít znovu jako od nuly). Já bych na to i kývla, kdyby se něco změnilo hlavně v jeho chování. A nemění se nic. Nechci mu pořád připomínat, co dobrého jsem pro něj udělala, na druhou stranu on spoustu věcí bere jako samozřejmost a neváží si jich (zázemí, výchova dětí, spolufinancování). Tlustá čára má vždycky škrtnout nějaký jeho průšvih, v lepším případě vykompenzovaný nějakou satisfakcí (kytka, dětem dá kapesné), pak se vše po nějaké době vrací zpět. Teď si "oblíbil" diskuzi o modelu soužití ("oboustranně přijatelném, ale ne za každou cenu"). Zkouším ho vymezit tím, co nechci (aby pro něj zůstalo hodně prostoru, když k současnému má mnoho výhrad - já zaměstnaná, on podnikatel, já plně i domácnost a děti, on se zapojuje jen velmi velmi výjimečně), on však reaguje tím, že zase jsem nic nenavrhla, a že takhle ne. Prostě mě tlačí do své představy plné závislosti. zatím to nějak balancujeme, ale z jeho strany začínají padat slova o rozchodu. Jak se můžeme zachovat? Děkuji. - otázka upravena poradcem

Vážená paní doktorka, potřebovala bych poradit. Po 10 letém manželství mám pocit,že je náš vztah na bodě mrazu.Máme vleklou krizi a nějak se nám nedaří vše zvládnout.Hlavní problém je v komunikaci.Já potřebuji vše rozebírat nebo si s ním i jen tak povídat..Manžel je pravý opak. Nekomunikativní, uzavřený,až flegmatik. Byl takový asi vždy,ale věkem se to snad i horší.Je to hodný člověk,táta pro naše děti.Skvělý partner v situacích, kdy nemusíme nic řešit. Život ale přináší spousty složitých situací a mě strašně chybí jeho citová opora!! Máme problémy s jeho rodiči, mnoho let má dcera vleklé zdravotní potíže, syn kombinované poruchy učení a já endogenní depresi.Nastávají situace, kdy mi není dobře, ale on mi prostě nepomůže. Říká, že to nedokáže ..Vidí, že je mi špatně,vše zajistí po praktické stránce,ale nemluví..Když je mi lépe a chci to s ním probrat-nereaguje..Pak se hádáme a hádáme..spíše asi já.S depresemi bojuji,co to jde.O náš vztah taky.On jen říká,že sám problém nemá a nevidí..

Nedaří se mi ho pořád úspěšně ukončit, chybí mi ještě několik studijních povinností. Ale pot splnění bude vysokoškolské studium úspěšně dokončeno. Partner mi vyčítá, že jen prokratinuji. Což mi přijde z jeho strany dost drsné, sám tím neprocházel, neví co všechno studium vysoké školy obnáší. Prosím o radu, jak se vypořádat z častými, rutijními starostmi v domácnosti mladých rodičů. A dále prosím o radu, jak si mám vysvětlit manželovy vyýčitky týkající se mého studia. Děkuji moc. S pozdravem. Barbora

Dobrý den,
s partnerem spolu bydlíme a vychováváme naše dítě již více než dva roky. Skoro celý poslední máme problém najít ve vztahu ten klid a vyrovnanost, na který jsme byli dříve zvyklí. Máme docela hodně povinností (dítě, oba chodíme práce, já dálkové studium, domácnost...) Je to docela náročné. Potřebuji ve vztahu lásku a pohodu. Ovšem je tomu naopak. Jenom na sebe přenášíme negativní zážitky z uplynulého dne a pak, aby toho nebylo málo, si ještě něco vyčteme a pohádáme se. Jedná se většinou o maličkosti, ale i ty tvoří náš vztah náš společný život. V poslední době je největší problém s dokončením mého studia.

Dobrý den, paní doktorko, jakým způsobem bych mohla navodit korektní vztahy mezi mnou a bývalým manželem? Rozvod jsem podala já, manžel si našel milenku, skončit s mimomanželským vztahem nechtěl, pro rozvod jsem se rozhodla po vyhrocené situaci způsobené naléháním na rozpad našeho manželství. Milenka byla asi reakce na krizi, kterou jsme měli - manžel se nás pokoušel vmanipulovat do jím vymyšleného modelu rodiny, v kterém se zhlédl v posledních letech - on jako ten, kdo rozhoduje, mocensky všechny ovládá, je obdivován, disponuje veškerými financemi a "podle zásluh" rozděluje. Narazil zejména u dospělých dětí, které si nechtěly nechat mluvit do života (výběru školy, přátel, koníčků...). Na jednu stranu nás asi má rád, na druhou stranu ale uráží, manipuluje. Po rozvodu je situace ještě horší. Není schopen přiznat svoji vinu (opuštění rodiny, milenku, způsob chování, jeho způsob "vysvětlování" celému okolí, proč to udělal...) - o to však nejde, nepotřebuji, aby se kál či jinak ponižoval. Naopak je "uražený" za rozvod, majetkové vyrovnání, milenčiny pomluvy, kterými dezinterpretovala některé skutečnosti, mého (opravdu jen) kolegu z práce, s nímž pracuji na jednom projektu.... A zase prosazuje jen svoje potřeby. Jakým způsobem (pokud vůbec lze) s manželem navodit alespoň nějakou korektní komunikaci? Občasný kontakt s ním mne velmi vysiluje, protože je z jeho strany zase v rovině manipulace a výčitek. nevím, zda- li je spokojený, docela bych mu chtěla i přes to všechno pomoct, i když dílčí snahy v době před rozvodem nebyly úplně úspěšné (zkoušela jsem ho dostat k odborníkovi, prosila o příjemnější komunikaci, vysvětlovala, obhajovala... vždy to bylo jen na nějakou krátkou chvíli. Občas jsem diskuzi s ním taky nezvládla, to se pak "uklidnil" a vinu zase svalil na mne.). děkuji. - otázka upravena poradcem

2) část. Na jednu stranu mi vyčítá, že ho pořád kvůli něčemu "prudim" a proč mu to nemůžu říct normálně (v klidu). To je často pravda, takže jsem se naučila mu věci, které bych si přála změnit, říkat nevyčítavě a v klidu. Ale pokud s ním mluvím normálně (např. v klidu ho o něco prosím), tak on nevnímá, což sám přiznal, že pokud mu něco neřeknu důrazněji, tak prostě mu to letí jedním uchem tam, druhým ven. Já pak už po několika klidných prosbách, kdy se nic neděje, prostě vybuchnu, protože mi prostě nejde do hlavy, že když ho klidně prosím, on odpovídá (takže si zřejmě naivně myslím, že to bere na vědomí), tak jako když mluvím do zdi. Ale pak jsem zase já ta špatná, protože přece „prudim“. Prostě nevím, jak s ním v konfliktních situacích komunikovat, protože v klidu mě nevnímá, a když už jsem důraznější, tak je to taky špatně. Prosím poraďte, jak na tom zapracovat. Mockrát děkuji. - otázka upravena poradcem