Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

Chtěla bych se zde svěřit se svým problém. Týká se vztahů. Již několikrát za sebou se mi stalo, že muž ukončil rozvíjející vztah. Já jsem taková, že se dlouho nechám "dobývat", ale ne v negativním slova smyslu. Nehraju si na nedobytnou pannu ani muže nezneužívám. Ale potřebuji čas, než si zvyknu na někoho nového, než mě začne přitahovat, než začnu toužit po intimnostech s ním. Většinou jsem to já, kdo je muži oslovována jako první. V prvních týdnech vídání se mě vlastně ten dotyčný až tak jako by nezajímá. Nedávám najevo žádný přehnaný zájem, sama neplánuji žádné společné akce, nejsem aktivní ve vyhledávání intimnějšího kontaktu. - otázka upravena poradcem

Dobrý deň, obraciam sa na Vás s prosbou o radu. Mám 33 rokov, žijem s priateľom, sme spolu vyše 10 rokov. Všetko klape ako má, priateľ, moja rodina , jeho rodina..da sa povedat ked to takto pisem, ze mam stastny zivot. A som za to vdacna. Nieco ma ale vytrhlo z tejto mojej spokojnosti. Posledny polrok sa trapim, nemám psychický pokoj. Začalo to nespavosťou, úzkosťou, dlho som nevedela prísť na to, prečo to mám. Teraz si to začínam uvedomovať. Veľmi som plánovala, že práve v tomto roku by som už chcela mať dieťa. Ale asi som sa zľakla. Nemám rada zmeny v živote a všetko potrebujem mať podľa toho ako si to plánujem a ako by to malo podľa mňa byť. Pri tomto plánovaní som sa dostala do blúdneho kruhu. Stále čítam poradne, riešim ked by som to dieťa mala presne mať, čo sa môže stať čo nie. Teraz dokonca beriem antikoncepciu, lebo som si naplánovala, že by to nemalo byť do leta. Tak sa stále kontrolujem, aby sa to nestalo keď to nečakám...no proste, neviem z toho von. Mám pocit, že už sa zaoberám len týmto. Utekajú mi dni, lebo som stále vo svojom zisťovacom a uisťovacom svete. Najhoršie je, že už ma to aj stresuje, čo sa odráža na mojom zdraví. Neverila by som, že do toho môžem takto spadnúť. Neviete mi prosím poradiť ako vniesť trochu pohody a neriešenia do života? Byť trošku viac flegmatik? Ďakujem

Dobrý den, prosím Vás o radu. Před lety jsem chodila s mužem, byli jsme mladí, nicméně on byl ženatý s dítětem. Nejdřív sliboval, že se rozvede, pak zase, že se musí o manželku postarat, že vítězí rozum nad citem … blabla…. Nakonec jsme se rozešli s tím, že já se o sebe dokážu postarat. (Stejně se po pár letech rozvedl, prý se má super…) Tehdy jsem byla zničená, odstěhovala jsem se. Časem jsem se vdala, je to spíš rozumový vztah, s manželem se máme rádi, ale rozhodně to není taková vášeň. Doma jsem tahounem spíše já. Po nástupu do práce, jsem se vypracovala z neznámé admin. v podatelně na odborné místo, dodělala jsem si VŠ, práce mě bavila, měla jsem pár nápadů, které byly ve prospěch společnosti. Nedávno šel vedoucí do penze, na jeho místo jsme byly 2 kandidátky. Pozici získala ta druhá. Tenkrát mě šéf řekl, o Tebe se nebojím, ty se neztratíš… co to je?? Mezitím proběhly nějaké změny ve vedení. Novému vedení šéfka prezentuje moje nápady. Chtěla jsem to přijmout a být řadová podřízená, nejde to. Po prázdninách nastupuji jinam, do menší firmy. Opět zlomená odcházím. Jsem nějaká prokletá nebo co. Můžete mě prosím poradit, kde je chyba. Děkuji Monika

Dobrý den, jsem velmi zoufalá. Je mi 37, jsem už 4 roky sama, děti nemám. Měla jsem víc vztahů, ale nikdy jsem nebyla šťastná a vztah netrval víc jak 8 měsíců. Ty poslední byly velmi krátké. Nedokážu se zamilovat do fajn chlapa, vždy se zamiluju do toho nesprávného. Buď nemiluje on mě, nebo já jeho, nikdy se to nepovedlo. Nevím, co je ve mě špatně. Teď jsem se seznámila s moc fajn chlapem, zase se pokouším se přesvědčil abych s ním byla ale jsem v hrozném stresu. Stále pláču. Celý život jsem měla špatný vztah s otcem i s bratrem. Je mi smutno a už nechci být sama, potřebuju lásku, ale nejde to. Děkuji moc za jakoukoliv radu.

Dobrý den,vím že mám problém a neumím ho řešit.Jako dítě mě otec od peřinky týral matka se mě nikdy nezastala.Neříkali mi jménem jen sprostými slovy.Dospěla jsem mám rodinu a nedokážu obímat,jediného člověka kterého jsem k sobě pustila byl manžel,ale po jeho nevěře před 7 lety jak se přiblíží já ustupuji nechci aby mě chytal.Ale přitom chci cítit lásku,lízkost.Ale jak někdo otevře náruč už je mi úzko stahuje se mi žaludek ještě to aby mě objal.Platím to i u mích dětí.Snesu jim modré z nebe,bráním je dávám rady smějeme se spolu povídáme si po večerech v pokoji ale ten kontakt je pro mě děsivej.K psycholožce jsem chodila,prý to je semnou těžké.Mám pocit že jak si někoho pustím k tělu ublíží mi

Dobrý den. Po dvou dlouhodobých, ale neúspěšných vztazích jsem zůstala sama. Zůstat sama pro mě nebylo nepříjemné, spíš úleva, na muže jsem však nezanevřela. Asi po roce jsem se náhodou setkala s kamarádem z mládí a nakonec slovo dalo slovo a jsme asi rok již spolu. Nebydlíme spolu, stýkáme se ale každý týden, někdy i několikrát. Je ke mě i mým dětem moc milý, hodný a miluje mě, rozumíme si, ale máme také velice rozdílné názory - tolerujeme se však. Jeho vize je společné bydlení a vlastně dožití (je nám již okolo 50 let). A v tom je můj problém. Zamilovanost vyprchala a já čím jsme spolu déle, tím více toužím být sama. Není to tím, že bych ho neměla ráda, ale cítím, že z mé strany už nemohu víc do vztahu dát. Uvědomuji si, že mi dává oporu a jistotu, ale mě víc přitahuje ta opačná a složitější strana - být sama. Každý den v sobě řeším, jak z toho ven. Mluvila jsem s ním o tom, ale říká, že mi dá času kolik potřebuju. Rozchodem moc ublížím jemu, pokud zůstanu, budu nešťastná já.

manžel mě byl mockrát nevěrný,jenom co já vím tak jich bylo 12,k tomu všemu hodně pije a vždy v mě uráží když je opitý,máme spolu 4děti.Já již 20let podnikám,jsem časově vytížená,před třemi lety jsem odešla po rakovině od něho abych se z toho dostala. Při jeho další známosti jsem to nezvládla a vzala ho zase zpět, Ted jsem ho po dvou letech opět vyhodila a on se ihned odstěhoval k poslední známosti,já ted zase trpím a nevím co se to zase se mnou děje, V tomto období jsem se jěště rozhádala se svým bratrem,který mi celý život byl oporou a náhradou táty který nás opustil když mě bylo 9let. Děti se ke mě taky chovají divně. Prosím poradte co mám dělat,mám i sebevražedné úmysly-hroutí se mi celý svět.

Dobrý večer.Mám podobný problém jako paní Marie v předchozím příspěvku.Jsme se ženou spolu devátý rok,ona má s bývalým dvě holky(13,10)od začátku mi říkají tati.Spolu máme ještě holku a kluka(6,1)Tísníme se v domku 3+1 navíc se dvěma psy,které v domě moc dobře nesnáším,na zahradě k tomu máme asi 80 slepic v provizorních ohradách.Před 7 lety mi operovali hlavu,výduť mi vyvolávala epilepsii,od té doby beru prášky a jde to s mým chováním a vážením si života z kopce.Dlouho jsem s tím pak marodil,byl bez příjmu,přišly nálady kdy jsem se chtěl zabít,utéct od všech apod.,stal se ze mě sobec zahleděný do sebe bez citu k ostatním,časem se to semtam trochu zlepšilo,ale poslední půlrok je to děs.Žena by mě už vykopla nebýt dětí,nevlastní dcery jak už jsou v pubertě,jakoby mě přestaly zajímat,jsem na ně moc přísný,svou dceru taky začínám odbývat,jen synek je můj miláček,asi jen proto že je zatím malý,nemluvící.Nevím co s tím,jak neztratit rodinu,být zas takový jak na začátku,i když děti rostou?

6. část
Ale protože to není první vztah, kdy by se mi podobná věc stala, tak si říkám, jestli to není tím, že prostě absolutně neumím nastavovat hranice. Že těm lidem nedokážu dát najevo, že už se chovají nevhodně. Přijde mi totiž, že ani se svojí rodinou se nechoval tak dětsky jako někdy se mnou. Jedna moje kamarádka mi přezdívá "matka pluku", ale na to si připadám ve dvaceti trochu moc mladá, nechci vlastně být taková, nechci vést vztahy, kde mi připadím pořád jako rodič. Mám v sobě binec a bojím se, že prostě neumím vést zdravý vztah. Buď jsem v něm totálně závislá, nebo potřebuju utéct. Nevím jak to řešit. Doufám, že mi váš názor třeba trochu pomůže, nebo ukáže novou perspektivu. Díky - otázka upravena poradcem

5. část Nebráním se možnosti, že se třeba jednou dáme dohromady, ale třeba až budeme starší (je mu taky 20), nebo alespoň až si to sami v sobě urovnáme. Ještě řekl, že chtěl zase přijet do té restaurace za mnou a že viděl, že je mi líp, tak byl rád. A že po tom rozchodu si představoval jak jsem smutná a chtěl mě obejmout. Je to jako bych byla roztržená na dvě části. Jedna část ho chce a jedna si připadá jako máma. A u něj mi přijde také jako by měl dvě tváře. Jednu vyrovnanou, která o mě pečuje a stará se a jednu tu dětskou, která potřebuje abych se o ni starala já. Ještě během vztahu mi taky řekl, že je rád, že se klidně může chovat jako pako a já ho stejně budu mít ráda. To mě dost vyděsilo, protože tak to nevnímám.