Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

A kvôli tomu mi ho rodičia zakázali, tak som sa vtedy s ním prestala stretávať. No v toto leto sme sa stretli náhodne cez internet zase, začali sme spolu chodiť von, bolo a je nám spolu fantasticky, zažili sme spolu už veľa zážitkov, zamilovali sme sa... No moji rodičia sa to dozvedeli a opäť mi ho zakazujú, hovoria, že medzi nimi a mnou urobia hrubú čiaru, aby som si čím skôr uvedomila, že s takým človekom tam nie je perspektívna budúcnosť. Hovoria, že ma vydedia, vysťahujú, že sklamem celú rodinu, kde som potratila rozum a pod. Uvedomujem si všetky negatíva jeho rodiny, najviac sa bojím postihnutia našich prípadných budúcich detí. On sám o sebe je však skvelý chlap, na vysokej škole študoval kvôli nedostatku peňazí len 1 semester, potom si založil s otcom a bratrancom rodinnú firmu v stavebníctve, snaží sa zarábať, no pár zákazok im nevyšlo, a to mi hneď naši vyhadzujú na oči, že je nešikovný. Sme malé mesto, každý každého pozná, tak preto to vedia... Myslím, že nebyť mojej rodiny,

Dobrý deň, mám 23 rokov, môj priateľ 24, chodíme spolu 6 rokov a z toho posledných 10 spolu bývame, ja študujem, on pracuje. Minulé leto sme sa veľa hádali, ja som bola nespokojná s jeho nezáujmom o mňa, mala som skôr pocit, že sa chce venovať najmä sám sebe, je taký pasívny samotár, rád sedí pri počítači, sem-tam si zájde na bicykel, inak je väčšinou doma. Mne chýbala vo vzťahu aktivita s ním. Je čestný, verný, zodpovedný, no častokrát pre mňa priveľmi vážny, málo, ak vôbec, sa spolu smejeme - na to mi vždy povie, že spoločný zmysel pre humor predsa nie je tak podstatný pre vzťah. Začala som ho skôr vnímať ako brata a blízkeho priateľa, hoci ma sex s ním vzrušuje po fyzickej stránke, po duševnej nič necítim...Práve v to leto som tesne pred tým, ako sme začali spolu bývať, stretla svojho známeho z puberty, keď som mala 15 rokov. Lenže pochádza z negatívneho rodinného prostredia, zo slabého sociálneho a ekonomického zázemia, v ich rodine sa vyskytli psychické i fyzické ochorenia...

Dobrý den,
je mi 23 let a již třičtvrtě roku mám úžasného přítele, problém je v tom, že ačkoliv ho mám velice ráda, líbí se mi a jsem do něj svým způsobem i zamilovaná, tak mám pocit, že to není chlap přesně pro mě a nemám moc touhu s ním být dlouhodobě, často přemýšlím i o rozchodu. Ve škole se o mě začal zajímat můj spolužák, který mě přitahuje...je tam chemie a máme hodně společného, dokáže mě rozesmát atd... Často na mě po škole čeká, i když by mohl jít s jeho kamarády. Když se se mnou baví tak je celý rozzářený, využije každou příležitost abychom se spolu mohli bavit atd....Zdá se mi, že o mě má zájem, ale na druhou stranu mě zatím nikam nepozval, tak nevím jestli si jen špatně nevykládám signály...Každopádně mi přijde, že on je TEN pravý(chápu že to zní hodně sentimentálně) On o mém příteli neví. Mám dilema, jestli se s přítelem rozejít(o rozchodu jsem přemýšlela ještě předtím než jsem potkala toho druhého) a zkusit risknout to nějak dát dohromady s tím druhým, anebo mít radši svou jistotu, ale ne úplně vztah který bych si přála..Poraďtě prosím...mí blízcí mi říkají(hlavně maminka) ať sázím na jistotu a zůstanu s přítelem...

Vážená paní doktorko. Mám 2,5 roku přítele se kterým mám dcerku (16měsíců). Z předchozího manželství mám ještě dvě děti syna 18 a dceru 11. S přítelem jsme se již 3x rozešli.Nyní jsme opět spolu (starší děti tomu nejsou rády).Naše rozchody jsou vždy vyústěním velkého nesouladu mezi námi. Partner hodně pil,z minula jdou za ním dluhy a je celkově nevyrovnaný.Společně bydlíme až nyní. Byla jsem sama v těhotenství, musela prodat dům, abych nás uživila a neplatila hypotéku.Bylo to celé velmi nešťastné, přitom partner po společném dítku toužil i prý po společném životě. Nyní se snažíme náš vztah nahodit a nedělat chyby. Ve mně je však stále velký strach a nedůvěra. Ráda bych chodila na partners.terapie, což chtěl původně i on, ale nyní to považuje za nepodstatné,ale prý pokud já tam potřebuji, půjde.Vnímám to jako tlačení do kouta, kde být nechci.Necítím zodpovědnost za to, jak žijeme i proto, že se stále jen přizpůsobuji.Jak to udělat,bychom byli všichni spokojení a já nebyla ušlápnutá?

Vážená paní Doktorko,

je mi 28 let a bydlím 10 let sám a nikdy jsem neměl pořádný vztah. Teď jsem potkal skvělou holku se kterou si ve všem rozumíme a máme se rádi. Díky tomu, že se mi nechce opouštět můj "svobodný život" vztah jsem již asi 4 x ukončil a zase se vrátil. Vedlo mne k tomu to že jsem měl strach, že ublížím a že bych měl prožít asi něco vážného a tím ztratit svobodu, ale ona mne právě ani k ničemu netlačí ani neomezuje. Také tam na 100% nefunguje chemie jak bych si představoval, koukám i po jiných ženách, ale to bych snad zvládl, myslíte že má takový vztah budoucnost? Děkuji a vážím si Vaší odpovědi
- otázka upravena poradcem

Dobrý den, s partnerem jsem se potakla, když mi bylo 14 a vztah nám vydržel 3 roky a byl opravdu krásný. Vlastně se nestalo nic špatného, rozešla jsem se s ním pouze proto, že jsem věděla, že s ním by to bylo pravděpodobně na vždy a já na to ještě nebyla připravená a navíc opadla i zamilovatnost, přišel stereotip,žil jen mnou.. 3 roky se vídáme jako kamarádi, ale poslední dobou mě to k němu začlo z novu táhnout (možná i vlivem mnoha mách osobních problémů). Dlouho jsem nad návratem uvažovala,ale zkusila jsem to. Jsme spolu 2 měsíce, já ho mám strašně moc ráda,ale úplně nevím jestli jako partnera, možná spíš jako kamaráda. Mám z tohoto vztahu pocity úzkosti,, protože nevím, jeslti je to odemě upřímné,ale nadruhou stranu vím, že on mě od srde miluje a pravděpodobně i celou tu dobu našeho kamarádství. Je to člověk, na kterém mi strašně moc záleží, proto mě mrzí, že ho snad takto tahám za nos, ale necítím se ve vztahu dobře a ani sama nevím proč. Myslíte, že lze obnovit takový vztah?

Ženám, ktorým sa opakovane stáva, že priťahujú „zlých chlapcov“ sa zvyčajne radí, že musia v sebe niečo zmeniť v zmysle „čo vyžaruješ, to priťahuješ“. Čo teda zo seba vyžarujú tieto ženy a čo ženy, ktoré si nájdu normálneho partnera. Minule som čítala článok, v ktorom stálo:
„Priťahujeme k sebe ľudí, pre ktorých sme vlastne akýmkoľvek doplnením ich vlastnej chýbajúcej časti. Z nášho vnútra, z našej osobnosti, totiž vyžaruje presne to, čo oni sami v sebe postrádajú. Na druhej strane sú k nám priťahovaní ľudia, ktorí sú nastavení na naše vibrácie. „
Môžete mi to prosím vysvetliť, nerozumiem tomu. Ďakujem

Paní doktorko,

jak se mám dostat z psychického marastu po dlouholetém soužití s psychopatickým partnerem? Dlouho jsem netušila, oč jde a snažila se maximálně fungovat, energie jsem měla na rozdávání, nicméně svého času jsem byla na hranici únavového syndromu. Dokud jsem rodinu finančně zabezpečovala jen já (on neměl, je živnostník), bylo soužití přijatelné a já žila z toho, jak mne venku před lidmi chválí. Pak začal intrikařit s penězmi, prosadila jsem si finanční spoluúčast a začalo jít všechno z kopce. Jemu se navíc konečně začalo dařit a začal vše vnímat jako svoje prostředky. Po dalších letech jeho manipulací a nekorektního jednání jsem se rozhodla odejít a teprve te´d začínám zjišťovat, v čem jsem žila. Potýkám se se závislostí na něm, optimismem a vyčkáváním, že se změní, vinou, kterou na mne hrne, čelím velmi velmi komplikovanému vyrovnání SJM. Poradíte nějaké techniky a přístupy, jak to zvládnout?

děkuji.

Dobrý den, je mi 15 let a chtěl bych se zeptat na svojí orientaci , líbí se mi holky normálně jako každému heterosexuálovi , ale když masturbuji myslím na kluky .Sex s holkami mě taky vzrušuje ale víc mě vzrušuje když myslím na kluky. Ale citově mě o 100% více přitahují holky . Hnusí se mi když si například dají dva kluci pusa nebo tak něco . Ani by sem nikdy s klukem nemohl chodit protože se mi to hnusí . Kdežto s holkou by sem mohl chodit na 100%. Prosím o radu . A předem moc děkuji za vaší radu.

Dobrý den, během 3 letého vztahu s ženou jsem se zamilovala do kolegy z práce. Nejprve jsme pouze v žertech hráli hru a bavili se o virtuální rodince (věděl že žiji s ženou) a najednou to přestalo být platonické.. Od přítelkyně jsem odešla, ale asi jsem se od ní nikdy nedokázala plně odpoutat. S partnerem jsme nějakou dobu společně fungovali, i sex mě bavil, ale spousta práce (přítel byl povýšen) a omezování společného času způsobila naše odcizení.. Současný stav? S partnerem (bývalým?!) se potkávám v práci, s bývalou partnerkou se potkávám v týdnu a různě. Cítím, že ke svému životu potřebuji oba. On naplňuje moji touhu po rodině, dětech a ona moji potřebu citovou, porozumněni, .. Miluji oba, oba jinak, z jiných důvodů a neumím si představit svůj život ani bez jednoho z nich.. Nevím co dál, jsem z toho unavená, vyčerpaná, špatně spím a pořád mám pocit, že něco musím rozhodnout, že musím udělat radikální řez..ale netuším jak.. :(