Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

PremiumPoradna

všechny poradny

Na otázky odpovídá

Psycholožka PhDr. Jitka Douchová se po celou dobu své profesní dráhy specializuje na partnerské vztahy. V Praze má soukromou manželskou poradnu.

Nejvíce se ptáte

| všechny dotazy
Méně témat Více témat

Poraďte se také

Poraďte se také


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.

zavřít

iDNES.cz je pouze zprostředkovatel, neovlivňuje obsah odpovědí a není jejich autorem. Poradny neslouží jako náhrada lékařské péče. V případě potíží navštivte lékaře.

hledání sebe sama
část 3. No a taky napsal, že mě bral jako kamarádku a že si mě vážil jako člověka a stále mě má rád, ale nefungovalo by to. Já to ale z jeho polibků a objímání cítila jinak. Nebylo to jenom o sexu...Byli jsme spolu pět měsíců, teď už nejsme skoro tři. Nenapsal mi nic, kromě toho, že jestli budu někdy potřebovat pomoc, mám se na něj obrátit. Miluji ho, i přes tu křivdu. Kvúli sociální fobii beru prášky, navštěvuji doktora, čtu knihy s psychologicko- psychiatrickou tématikou, přiznávám svůj podíl viny. Nemůžu si najít stabilní zaměstnání, už pět měsíců aktivně hledám, chodím na pohovory, ale nic. Ze začátku mě podporoval, ale když viděl, že to nikam nespěje a já byla čím dál, tím víc negativní, tak jsem měla pocit, že si myslel, že se snažím málo. K v§li tomu se mi prohloubily me mizerné stavy ještě víc. Chtěla bych na vysokou školu, ale vlastně nevím, který obor a jestli bych se tam vůbec dostala. Bojím se, že jsem ztratila vše. Já ho miluji, ale jsem nemocná a on je úspěšný. Proč?
Agnesa
hledání sebe sama
2.část ale poslední dobou se mi vyhýbal a přesto, že se stěžoval na moc práce, tak na trávení času s kamarády si vždy chvilku udělal- Já jelikož k mé nemoci patří úzkosti a byl to pro mě první vážný "vztah" jsem se občas zmítal hysterii a zpovídala ho (i opilá před jeho přáteli, což byla chyba, měla jsem po alkoholu více sebevědomí)- On asi z toho pochopitelně nebyl nadšený- čím dál, tím víc se odtahoval, několikrát mě varoval, že takhle to nejde, že jestli se nebudu chovat jinak, tak se neuvidíme, čehož jsem se zalekla a tak se snažila, čímž jsem to paradoxně zabila úplně. Jelikož jsem cítila, že to jde do kytek, setkala jsem se s ním jednou a řekla, že já chci vztah a že mě jeho odtažitost bolí. On neprotestoval. Chvíli nato jsme i prohodili pár zpráv, ale po měsíci na mě přišel stesk a zeptala jsem se ho, jestli by to nechtěl obnovit. A on reagoval úsečně, že prý mám konečně pochopit, že vztah nyní nechce a že by to mezi námi nefungovalo, že on má své potřeby a očekávání. - otázka upravena poradcem
Agnesa
hledání sebe sama
Část 1. Dobrý den paní doktorko. Čtu Vaši poradnu již dlouho a nyní jsem se rozhodla podělit se se svým trápením. Je mi 22 let a naprosto nevím, co v životě chci, jakým směrem se vydat. Jak profesionálně, tak v partnerství. Na začátku roku jsem poznala o 10 let staršího muže a velmi jsem se zamilovala. On byl v té době po rozchodu se svou přítelkyni /ona ho opustila, po 13 letech soužití. Měla románek s kolegou/. Samozřejmě byl z toho špatný a pokoušel se to zachránit- marně. Domluvili jsme se, že budeme kamarádi, občas jsme se milovali. Já se do něj zamilovala a absolutně nerespektovala jeho přání, že potřebuje čas. Nemohla jsem, protože už jsem v tom byla až po uši. On vždy opakoval, že jsme přátelé. Občas to ale vypadalo, že jsme nejen to. Chodila jsem k němu domů. nakupovali jídlo na večeře, snídaně. Domlouval schůzky předem, psal mi první, podporoval mě (mám sociální fobii ), volal, když jsem měla hroznou náladu a čím dál, tím víc mi přišlo, že to taky začíná brát vážně. Ale
Agnesa
hledání sebe sama
Ještě bych dodala poslední slova, a sice, že jsme s partnerem plánovali se za rok, až mě přijmou na VŠ odstěhovat a zkusit si tak společný život se vším všudy. Plánovali jsme, oba jsme se na to moc těšili, věděli jsme tedy, že spolu chceme být i v budoucnu. A pak téměř z ničeho nic přišlo od partnera toto..(je flegmatik, pocity si většinou nechává pro sebe, takže jsem o tom neměla ani tušení..)
Martina - 7 - dodatek
hledání sebe sama
Kromě něj mám totiž jen jednu kamarádku, o kterou nejspíš „přijdu“ jakmile se rozejdeme na vysoké školy – jsem v maturitním ročníku.
Prosím, poraďte, řekněte mi svůj názor. Řekněte mi, zda výše uvedená řešení by dokázaly vztah „slepit“ zpět, zda je možné, že partner by důvěru opět získal nebo navrhněte jiné řešení. Zkrátka Vás prosím o radu, třeba nejen pro mě, ale i pro mého partnera, kterému bych to eventuálně mohla dát přečíst. Jak jsem řekla - myslím, že pokud k sobě dva lidé "něco" cítí, pokud se milují a pokud se shodují v hodnotách a prioritách, pak je reálná šance na svých chybách pracovat. Ještě jednou velmi děkuji za přečtení!
- otázka upravena poradcem
Martina - 6) - poslední část
hledání sebe sama
že po nějaké době, kdy uvidí, že slib plním a na své psychice pracuji, že by našel cestu zpět ke ztracené důvěře. Navrhla jsem i dát si třeba měsíc bez komunikace, ale to nechtěl, že je to moc dlouho, tak jsem říkala, že klidně méně, že to záleží na domluvě..Zkrátka ukázala jsem mu, že ty řešení tady jsou. A to, že vidím tyto cesty, vidím tyto možnosti, ve mne zanechávají pocity, že náš rozchod není správný, že k sobě patříme. On říkal, že už se necítí na hledání nějaké nové cesty, nového řešení. Velmi ho miluji a myslím, že ani jeho city snad neochladly(momentálně si nejsem jistá vůbec ničím) a kvůli toho, že jsme se rozešli cítím bolest, kterou jsem nikdy v životě necítila – dlouho usínám, téměř nejím, protože mám sevřený žaludek, psychika dává zabrat..Navíc dodám, že jsme neustále v kontaktu, píšeme si, chceme se vídat nadále (když to teď vypadá všelijak, nevím, zda bych naše schůzky nevnímala jen jako šanci návratu.., to jsem mu řekla také..)
Martina - 5)
hledání sebe sama
nějakému hobby sama(vše jsme dělali spolu většinou, kamarády jsme taky celkem odsunuli stranou, ale vídali jsme se s nimi, jen prioritou byl hlavně náš vztah), což by mi mohlo zvednout i to sebevědomí – když se po letech začnu věnovat tanci, ve kterém vynikám. Navrhla jsem, že by pomohlo i to, kdybychom se vrátili do začátků a nechodili skoro každou schůzku navzájem domů(nebydlíme spolu, bydlíme u rodičů, rodiny se dávno poznali..), kde v zimních měsících koukáme zejména na TV(v létě opak – spoustu sportu,dovolené..) a vždy si naplánovali něco jiného –bazén,sauna,výlet na hory a pak šli domů každý sám, vyhradili si čas na kamarády(v mém případě – na jednu kamarádku) atd. S důvěrou je to horší, ale myslím, že čas by tomu pomohl – myslím, že kdybych mu dala poslední a vážně myšlený slib, že už se ke sebepoškozování nikdy nevrátím(těch slibů bylo plno..ale většinou jsem měla vždy pochybnosti,vždy jsem myslela že se to někdy zase vrátí..teď jsem si jistá téměř na 100%)
Martina - 4)
hledání sebe sama
posun – v té první krizi jsem se sebepoškozovala třeba každý druhý den, teď to přijde třeba jednou za dva měsíce nebo mezi tou dobou i půl roku pauza apod. Hodně falešných slibů, ale došla jsem k tomu, že to už nikdy neudělám – a o pár dnů řekl přítel tato slova). Řekl taky, že po té druhé krizi, kdy jsem si nebyla jistá ohledně citů k němu, mi začal důvěřovat o poznání méně a nespravilo se to. Takže shrnuto – problémem byla má psychika a jeho podkopnutá důvěra ke mně. Řekl, že nad tím uvažoval dva měsíce a nakonec se definitivně rozhodl pro rozchod – říkal, že srdce zvítězilo nad rozumem, který říkal, ať to neukončuje. Doteď nevím, co říkalo přesně srdce – myslím, že si myslí, že se nikdy nezlepším a neposunu dál a on tak bude trpět kvůli mně, přítel to moc vysvětlit neuměl.
Já mu navrhuji, aby to ještě přehodnotil – vidím spoustu cest a spoustu řešení, jak mou psychiku posunout dál. Najít si nového psychologa, ke kterému budu docházet častěji(tento moc nevyhovuje), začnu se věnovat
Martina - 3)
hledání sebe sama
Neukončil a řekl, že mi dá čas, ale nebude čekat věčně..psycholožka řekla,že by pomohlo srovnání, jaké to je s jiným partnerem, ale že to záleží na mě, zda chci riskovat, že ho opustím a u jiného nenajdu to, co u něj nebo mít srovnání ale ztratit ho. Psycholog pomohl,čas taky a já věděla, že ho miluji se vším všudy. Ano, vadily mi některé věci ve vztahu nebo na něj, ale nic kvůli čemu bych chtěla odejít. Zastávám názor, že pokud se dva lidé milují a shodují se v základních věcech – jak trávit čas, na budoucnosti, trochu v zájmech, tak stojí vždy za to na tom pracovat. Partnera(bývalého) to samozřejmě strašně moc ranilo, ale vypadal, že po nějakém čase mi i přes toto věřil dál.Když jsme spolu mluvili o příčinách jeho rozhodnutí, řekl, že „neví proč“ to tak chce, načež jsem se samozřejmě snažila dobrat k něčemu konkrétnímu. Vypadlo z něj, že problémem je má hlava, má psychika – že se podceňuji, sebepoškozuji(do dnešního dne s tím mám problém, ale za tu dobu jsem udělala velký posun -
Martina - 2)
hledání sebe sama
Dobrý den, text má mnoho částí. Proto moc(!) děkuji za trpělivost, kterou budete věnovat přečtení.
S (ex)přítelem jsme spolu byli 3 roky. Je mi 18let, jemu 21. Před třemi dny se se mnou rozešel.Troufám si říct, že jsme zažili moc pěkných období a společných chvil, ale také i nějakou tu krizi,a docela vážnou. Já to brala tak, že když jsme je překonali, posunulo nás to dál, ověřili jsme si, že spolu dokážeme být nejen v dobrém, ale i ve zlém. Problémem byla má psychika - jsem přecitlivělá, mám nízké sebevědomí. Začala jsem se sebepoškozovat, což jen mé problémy zhoršilo. Málem jsme se rozešli, ale osud nám přál a nestalo se tak. Tato krize trvala tak 3-4měsíce. To bylo po roce společného chození. V únoru tohoto roku jsem začala s návštěvou psychologa. Před půlrokem další krize - utápěla jsem se v tom, zda k němu cítím to, co mám nebo je to jen kamarádství(můj první vztah).Trápila jsem se tím tak moc, že jsem mu to na rovinu řekla, asi jsem čekala i to, že to bude chtít ukončit.
Martina - 1)
hledání sebe sama
Dobrý den paní doktorko, ráda bych se s Vámi poradila ohledně mého problému. Možná to někomu může připadat malicherné, ale nedokážu se zamilovat. Je mi 20 let a samozřejmě už jsem potkala pár kluků, ale nikdy jsem je nebrala jinak než jako "lepší" kamarády. Vždycky jsem se snažila, ale lámat přes koleno to nešlo a tak jsem to vždy musela po pár týdnech ukončit. I když se mi v té chvíli neskutečně ulevilo, pár dní jsem z toho byla smutná. Někdy se na setkání s dotyčným moc těším, ale za chvíli už se mi ho nechce ani vidět a před samotným setkáním bych to vždycky nejradši odvolala... Samotný průběh už ovšem bývá v pohodě. Vím, že je trápím, ale trápím i sama sebe. Několikrát už jsem chtěla navštívit nějakého psychologa, ale nikdy jsem nesebrala odvahu. Myslíte, že bych to měla udělat? Opravdu si nevím rady... Předem děkuji za odpověď. - otázka upravena poradcem
An
hledání sebe sama
část 2
Když se zamyslím do hloubky, zažila jsem dva vztahy na dálku, což je emočně vyčerpávající, taky jsem se v posledním vztahu spálila, a mám dojem, že podstata je v nějaké vnitřní důvěře k partnerovi, kterou pomalu sbírám. Taky čím víc zkušeností mám, tím mám víc tendenci srovnávat. Jsou v tom určité obavy... S partnerem jsme o zkušenostech, obavách vzájemně mluvili, spíš jde asi o čas.
Snažím se na sobě pracovat směrem k větší lehkosti. Měla byste pro mě nějaké tipy? Děkuji.
Ola
hledání sebe sama
část 1
Dobrý den, paní doktorko.
je mi 29 let a ještě jednou si zabilancuji. Prožívám 4. vážnější vztah. Měla jsem dlouho dojem, že si vystačím sama se sebou (hodně jsem cestovala, zkoušela různé práce atd.) a když jsem měla dříve přítele, byl to takový "bonus", parťák. Poslední dva tři roky naopak mám pocit, že partnera potřebuji - vím, je to asi v tom věku normální... Nicméně to s sebou přináší takové ty myšlenkové stavy, že když trávím čas bez partnera, tak mi chybí a to "tady a teď" si užiju méně, když on tráví čas samostatně, tak na něj hodně myslím, čekám na smsku, ale smska, i kdyby zněla "chybíš mi, těším se na tebe" mě stejně neuspokojí. Není to zas tak závažné, ale vzhledem k mé dřívější svobodomyslnosti mi vadí, že se nesoustředím na své aktivity. Občas si v hlavě říkám, že když udělá to a to, je to důkaz, že mě má rád. Ale jak on může vědět, co mám v hlavě?! Tohle mi připadá všechno špatně, taková nechci být... - otázka upravena poradcem
Ola
hledání sebe sama
Dobrý den, paní doktorko.
je mi 29 let a trochu bilancuji. Prožívám 4. vážnější vztah a 2 z těch vztahů jsou s výrazně staršími muži (o 20 a o 15 let), rozvedení s dětmi. Mám možná trošku naivní dotaz :-) - proč se mi to děje? Vyčítám si to, mám dojem, že racionálněji zaměření lidé by si to ani nepřipustili, nezamilovali by se do "neprespektivních" protějšků, kteří nezapadají do kategorií : věk, vzdělání, závazky apod. Vím, že to není zas taková tragédie a že se to lidem děje a že to může i fungovat a že citu neporučím. Ale často na to existují různé teorie z dětství, že si třeba nahrazuji otce – ale já měla harmonické dětství, rodiče jsou stále spolu, mám o 5 let staršího bratra. Celá rodina je taková spořádaná, včetně tet, strýců, bratranců :-) - jen já si připadám v těch vztazích vždycky výstřední (ten o 20 let starší byl z Blízkého východu a rodina z toho byla fakt nešťastná...).
Děkuji za odpověď. - otázka upravena poradcem
Ola
hledání sebe sama
Dobry den,
Vubec nevim kde zacit.
Je mi 23 let. Mam rocni vztah s muzem, s kterym jsem se poprve dala dohromady v 18ti letech,byli jsme spolu pul roku,moje prvni laska,rozesel se se mnou kvuli jine slecne.vzpamatovavala jsem se dlouho a ty tri roky jsem ani zadny jiny vztah nemela,my jsme nebyli vubec v kontaktu.
Myslim si,ze jsem s tim uz srovnana,beru to jako uplne jiny vztah.
Nikdy me nenapadlo byt nevěrná,odsuzovala jsem to,a pak se to stalo,dvakrat,nejsou to zadne vztahy,jen jednorazove ulety,neumm odolat i kdyz vim,ze potom nebudu stastna.nevim,co me k tomu tahne,možná že to,že pritel vubec neni zarlivy.. nebo to,ze jsme se rozesli kvuli jine slecne,ze to byl muj prvni a jediny..nebo je to jen a pouze ve mne.prijde mi,jako bych to v posledni dobe vubec nebyla ja,nikdy jsem se takhle nechovala ani jako nezadana,nikdy me to nelakalo.
Vubec nevim,jak se z toho dostat pryc..chci byt s pritelem,nechci se takhle chovat,nechci mu nic rikat..ale nevim,jak se toho zbavit.. hezky den
tereza
hledání sebe sama
Dobrý den, jsme manželé přes 15 let, máme 3 děti, provozně fungujeme velmi dobře, ale čas jako partneři spolu už pár let netrávíme. Muž se mi za poslední roky zcela odcizil; což jsem si naplno uvědomila až po roce intenzivního (platonického) vztahu s kamarádem. Platonický vztah jsem před 1/2 rokem ukončila, což mne stálo cca 2 měsíce smutku, tajného pláče, nespavosti a hubnutí. Ale to samo o sobě situaci nevyřešilo. S mužem oba máme problém o svých emocích mluvit, navíc nepocházím z úplně standardní rodiny (absence biologické matky), takže postrádám model. Nejhorší ovšem je, že příliš nevím, co chci - emoce by pálily mosty, v naději, že najdu někoho, koho budu milovat a on mne, rozum říká, že ztratím svoje jistoty provozní a finanční... Odborníka jsem navštěvovala, ale bez posunu. Nyní ani nemám chuť trávit společně čas, je mi nepříjemný fyzický kontakt a trápíme se oba. Jak mám postupovat dál, jak zjistit, jestli má vztah šanci a jak případně získat motivaci na vztahu pracovat? Děkuji
Zdena Zv.
hledání sebe sama
Vážená paní doktorko, je mi 40 a mám více jak 10 let vztah se ženatým mužem. Byl to pro mě mužem mého života a jak šel čas, tak jsem vše věnovala jemu a své kariéře. Nikdy jsem nezaložila rodinu, byla pro mne vždy jen práce a on. V práci se to však před více než půl rokem ze dne na den nečekaně změnilo a já prožila zajímavé životní období, kdy jsem si musela udělat v životě jasno a přehodnotit i svůj osobní život. Stále však nejsem schopna vyřešit můj problém s partnerem, který evidentně nechce od rodiny odejít, i když má dospělé děti. Pořád řeším jeho trable, jeho deprese a poslouchám, kolik toho pro mne v životě udělal. Snažím se s ním komunikovat, ale ať řeknu cokoliv, obrátí se to proti mě, že někoho mám a chci se ho zbavit. Jsem už vážně zoufalá a je mi líto i mých rodičů, kteří tím mým pracovním problémem a tím, že nemám rodinu, velmi trpí. Dostávám se místy do letargie, kdy funguji jen jako odpovědný stroj, ale v životě nechci nic řešit. Nevím, jak začít. Děkuji za radu.
Veronika
hledání sebe sama
..ještě pokračuji :
Měla jsem rok a půl přítele, byl to víkendový vztah na dálku. Moje holky přítele nepřijali, nakonec jsem vztah ukončila s tím, že se potřebuji věnovat mladší dceři, která mě stále potřebuje. Starší dcera má přítele a téměř svůj život.. Cítím, že stále nejsem se vším vyrovnaná..už jsme téměř 3 roky od rozvodu.. .v manželství jsme postavili dům na našem rodinném pozemku ( dar od mého otce ), velká zahrada, pes...vše jsem musela opustit a odejít, neměla jsem jinou možnost, finančně bych to nezvládla vyplatit b.m...jen se ptám..jak přestat stále s lítostí přemýšlet o minulosti, a začít se dívat do budoucnosti a hlavně žít přítomností..jsem na vše sama, mám finanční problémy, snažím se vše zvládat..je to těžké...bude líp ???
Jitka
hledání sebe sama
Dobrý den paní doktorko,
prosím o radu, jak dál v životě, abych byla konečně spokojená a vyrovnaná. Nevím jestli mi v tomto můžete poradit. Možná se jen potřebuji někomu vyzpovídat..Již před několika lety jsem Vám psala ohledně mého nefunkčního dlouholetého manželství..mezi tím jsem se rozvedla, odstěhovala ze společného domu do malého bytu, naše dvě dcery - 13 a 18 let máme ve střídavé péči. Vše celkem dobře funguje, dcery si již na tuto situaci zvykly, i když to pro ně není jednoduché. S bývalým manželem se dokážeme domluvit ohledně péče o holky. Problém je ve mě, stále mě jakoby dohánějí vzpomínky na minulost, nemůžu se stále vyrovnat s tím, že jsem přišla o rodinu a moje dcery jsem připravila o domov..já si vše stále vyčítám, i když jsem ráda že jsem odešla a jsem se svým současným životem celkem spokojená. Dcery mi odchod od bývalého manžela nevyčítají, naopak říkají, že to chápou že by naše manželství stejně nefungovalo. Snažím se žít aktivně, sportovat, jezdit na výlety...
Jitka
hledání sebe sama
Dobrý den, včera mi přítel řekl, že mu vadí to, že jsem ve společnosti moc uzavřená, nekomunikativní.. V podstatě mi řekl (ikdyž tichými nevyslovitelnými slovy), že pokud by to takhle bylo dál, tak to asi nepovede dál. Chci se kvůli nám změnit, alespoň do míry, jak mě bude příjemné. Bojím se trochu toho, že to ale bude přetvářka. Nejsem společenský typ a nedokážu s člověkem začít mluvit od oleje. S přítelem jsme spolu tři roky. Nehádáme se a až do teď jsem myslela, že jsme pro sebe perfektní. Ale možná že tedy nejsme. Nevím, jak to mají ostatní páry, třeba v žádném partnerství neexistuje dokonalá harmonie, třeba to je utopie.
Ani nevím, co vlastně potřebuju za radu.Možná jen trochu útěchy, že člověku bude stačit snaha.
Anna
Načíst další

Termíny

Střední školy

Předplatné časopisů

Recepty

Zaměstnání

Roman Paulus

Nepřehlédněte