Zkusili jsme o tom mnohokrát mluvit, přestěhovali jsme se kvůli tomu, navštívili partnerskou poradnu, ale nic nepomáhalo, postupem času došlo i k myšlenkám na rozchod (což se i párkrát stalo, ale vždycky jsme se do týdne k sobě vrátili), potom bylo krátké období, které bylo skvělé, ale potom jsme zase sklouzli do starých kolejí až nám došli nervy a rozešli se, vyřešili byt, věci atd a odstěhovala se. Já si uvědomil, že jsem asi žil v nějaké bublině, kdy jsme si jeden druhého snili a idealizovali, ale uvědomil jsem si, že mi tam vztah dával už velmi málo, hodně jsme se navzájem omezovali, abychom vyšli vstříc tomu druhému, nalhávali jsme si, že máme stejný životní cíl (díte a šťastnou rodinu), ale já vím, že na to ještě připravený nejsem a dost jsem se tomu bránil což působilo potíže. Mysleli jsme si, že umíme řešit vážné věci mezi námi a hádáme se jen kvůli blbostem, ale uvědomil jsem si, že jsme ty vážné věci řešit neuměli. Rozešli jsme se a já vím, že to tak je dobře, uvědomuju si svoju si svoje chyby, nic jí nezazlívám a vím, že jsme pro to oba udělali maximum, ale vracet se k sobě po x té mi už prostě přijde nesmysl, hlavně pokaždé když jsme se pokaždé nehezky pohádali tak to pak bylo hrozně hezký, ale pak to sláblo a už slovo promiň nebo omluvný čin znamenal pořád méně a méně. Nyní k otázce, já si tohle vše uvědomuju, že by nám to stejně neklapalo, jsem na jednu stranu hrozně rád, že jsme se rozešli jenom jako partneři a ne jako manželé s dítětem (to by ta situace byla o dost horší), ale cítím se hrozně, jsem z toho všeho hrozně smutný, bez nálady a propadám myšlenkám, jestli jsme to přece jenom neměli zkusit, jestli si přece jenom nejsme souzení a jestli to celé nebylo způsobené naší nevyzrálostí. Potom si ale uvědomím, že jsme stejně nebyli šťastní, jediné co nás spolu potom drželo byly ty hezké chvíle, kterých ubývalo (moc jsme si rozumněli, byli jsme zároveň jak brácha ze ségrou), uměli jsme si užít momenty plné romantiky a krásných chvil, ale potom i tohle pomalu opadalo. Prostě v hlavě vím, že je to tak lepší, že jsme se rozešli, nyní si můžem plnit potřeby, které máme, vím, že kdyby se teď vrátila, tak se mi uleví, ale jen dočasně, protože to pak zase spadne do starých kolejí. Na druhou stranu jsem rád, že máme čisté svědomí, že se toho více už udělat fakt nemohlo a jsem rád, že první vážnou láskou mohla být zrovna ona, protože jsem si spoustu věcí uvědomil, které bych mohl využít v dalších vztazích. Ale propadám myšlenkám, co když se už takhle nezamiluju, co když žu to nebude takové hezké (byť bych s novou partnerkou rozumněl) a dalším myšlenkám, ve kterých myslím na to, že se třeba k sobě vrátíme, třeba za měsíc, půl rok co já vím, že oba prozřeme, oba si uvědomíme co jsme v tom druhém měli a budeme si toho vážit. Nejhorší na tom je, že jsem žil docela úspěšně, krizové situace jsem zvládal, jsem docela úspěšný v práci, prostě jsem si myslel, že jsem silná osobnost, ale ten rozchod se mnou zamával více než jsem myslel, v hlavě mám pořád to, že vlastně je čas na nový začátek, nové věci na které se docela i těším, ale pořád je předemnou ten smutek z toho všeho, chybí mi její přítomnost, její doteky, mám strach ze samoty, z toho co bude. Myslíte, že je tohle normální a že se přes to přenesu nebo je to něco neobvyklého. Jde mi o to, že bych hrozně nerad, abych to v sobě nějak špatně ukončil a ovlivňovalo by to moje budoucí vztahy. Děkuji za odpověď.
Martin
