Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

Dobry den.Pani doktorko jsem v koncích.S partnerkou jsme 11let.Mame dve deti spolecneho syna a mne nevlastni dceru.Je mi 43 a partnerce 37.Pred 3 lety mne opustila protože sme spolu nekomunikovali a ja nenaplnoval jeji potřeby svatba rodinne vylety povidani naslouchani a proste vse dulezite.Po trech mnesicich kdy mne nechala samotného abych si uvedomil chyby se vratila.Jenze kamen urazu je v tom ze jsem po roce vjel do starych koleji a problém se opakoval a nyní po trech letech si nasla podnajem a znovu mne opustila stim ze se nezmnenim.Nechce se semnou uz o nas bavit a rekla ze ma zrejmne souzeno byt sama a ze chce byt sama.Moc ji miluju a nechci ztratit rodinu.Nevim jak dosáhnout toho abych ji presvedcil ze za to stojim aby semnou zila.Pry je vyhorela a zmnenila celi svůj život.Barvu vlasu,zamnestnani,bydleni proste vse.kdyz rikam ze ji miluju ze jsem pripraven naplnit jeji život tak mi to prijde ze neslysi.Rika mi ze si mam zaridit novy život.Moc je chci zpet Chci svou rodinu.

Dobrý deň
S priateľkou sme spolu 8 rokov zažili si asi všetko od problémov s drogami až po kriminál. 3 roky bolo všetko tak v poriadku. Je pravda že sme posledné mesiace riešili aj možnosť sa rozísť ale na vzájom sme sa ubezpečovali že to spolu zvládneme. Situácia s tohoto týždňa kedy som prišiel priateľke na neveru tým že som v google vyhľadávači našiel poptávku na hotel zo súkromným wellness .Keď som sa jej na to priamo opýtal či ma podviedla odpovedala nie.. ,,Ten hotel má byť na dnes.! Samozrejme som tomu nepochopil takže som sa jej spýtal či to myslí vážne... Ona že ANO.. Preto sa vás pýtam čo by ste museli cítiť k partnerovi aby ste mu ničo také dokázali odpovedať.. Ďakujem

Nezlobte se, že ještě jednou píšu zprávu ke krizi po 12 letech. Já osobně si myslím, že největší problém je v tom, že si přítel tzv. nic neužil, neměl žádný jiný vážný vztah než se mnou. I když náš vztah je i po sexuální stránce v pořádku, snad jen jsem mu zevšedněla. Poznali jsme se, když mně bylo 19 a jemu 23 let a od té doby jsme spolu. Nejdříve jsme oba studovali VŠ a společné bydlení přišlo až před 4 lety, nyní už jsme oba cítili, že je čas založit rodinu, čehož se přítel nejspíš zalekl. Velmi by mě zajímal Váš názor na to, jestli se v této situaci muž potřebuje ještě "vybouřit", není naděje na překonání krize, nebo přeci jen je a jde to i bez nějakého zběsilého střídání partnerů a nevázaného životního stylu? Jsem smutná z toho, že si lidé v dnešní době neváží toho, co mají. Hezký den. - otázka upravena poradcem

Doplnění - krize po 12 letech: S přítelem jsme doposud měli pohodový vztah, nehádali jsme se, myslím, že jsem dost pozitivní člověk, každý den jsem se na něj těšila, až přijde z práce, starala jsem se o něj, máme podobné názory a pohled na život... Poslední dobou jsem si ale všimla, že je úplně jako tělo bez duše, už se to v něm pralo. Až když jsem se ho přímo zeptala, tak to z něj vypadlo na té dovolené, že má krizi. Jinak co se týče dětí, tak je se mnou chtěl mít a teď také tvrdí, že chce, že si nedokáže představit, že by je měl s někým jiným... Nechápu, že se mnou spal, když už měl v sobě tyto pocity a věděl, že můžu otěhotnět. Hrozně se bojím, že se krize bude v budoucnu prohlubovat. Byla bych ráda, kdyby se z toho dostal a náš vztah to posílilo, ale nevím, jak toho docílit. Snažím se na něj netlačit, ale v mé současné situaci nejde čekat věčně. Děkuji za pomoc.

Dobrý den, ráda bych se Vámi poradila. S přítelem jsme spolu 12 let a on mi před měsícem na dovolené oznámil, že si potřebuje dát pauzu, že si nic neužil, nic ho nebaví, chce nějakou změnu... Potom jsem ještě zjistila, že se mu na mně nelíbí, že jsem přibrala (měřím 164 cm a vážím 60 kg, dříve jsem měla cca o 5 kg méně). Chtěla jsem na tom zapracovat, začala jsem po dovolené hodně sportovat, ale pak jsem zjistila, že jsem těhotná, a tudíž hubnoucí plán nevyjde. Přítel mezitím bydlí u svého bratra, který má volný byt. Jsou to zhruba tři týdny, vídáme se celkem často, už doma i přespává, ale pak zase bydlí u bratra. Píše mi, že to dopadne dobře, ale potřebuje ještě čas. Snažím se na to dívat pozitivně, ale stejně nevím, jaký je nejlepší další postup. O miminku zatím neví, chtěla bych, aby se vrátil, protože chce mě, ne, že musí kvůli této události. Vím, že by to okamžitě udělal, ale takhle to nechci, zároveň nevím, kolik času mu mám ještě dát. Předem děkuji za Váš názor! Hezký den.

Dobrý den, s manželem jsme se seznámili v 16 letech od 18 spolu bydlíme v této době mi je 42 let , manžel je o rok starší. máme dvě děti 10 a 8 let. celý společný život byl naprosto v pořádku vše jsme dělali společně a s úsměvem. Dle okolí jsme ideálním párem, vždy jsem si myslela, že mám nejlepšího chlapa co jsem si mohla přát.
Před rokem se náš život změnil, manžel začal holdovat PC hrám a neměl na mě a děti skoro vůbec čas a byl nevrlý. Postupem času jsem zjistila, že rozdává své telefoní číslo a komunikuje s přáteli z PC hry , hlavně s ženami a dokáže s nimi komunikovat na úkor rodiny i několik hodin. Prý už si nerozumíme,nemáme si co říci, prý jsem přibrala,jsem hrozná, nevzrušuji ho a tak dále. Každý týden, každý rozhovor padali jiné a jiné jen negativní názory.
Snažila jsem se zachránit vztah, jak se dalo zhubla jsem , povahově jsem se hodně podřídila, ale vše bylo špatně.
Vlastně jsem změnila vše co jde, ale vše bylo stejně špatně, dostal větší prostor a dokonce jel s jednou kamarádkou ze hry i na víkend. Manžel tvrdí, že je spokojený, že spolu klidně můžeme vychovávat děti a vzájemně soukromě ignorovat. Mám si žít vlastní život najít si přítele a věnovat se doma rodině.
Ano je v jádru spokojený o děti se starám vzorně, má navařeno, uklizeno, vypráno a vyžehleno prostě prima mamahotel :-(.
Ale už se ozývají i děti proč se tatínek neodstěhuje,když u tebe nechce být a na nás křičí, nevím co dál.
Ukončit to ???
Nevím je nemocný závislí na telefonu a internetu ?? ale k lékaři odmítá i do manželské poradny.

2. část - nespokojená. Cítím, že moje možnosti sebezapření jsou u konce a tento způsob života mě drtí. Nechápu, proč manžel nechce nic řešit a nechává mě se doslova trápit, na úkor toho, že on je v místě bydliště spokojený. Dává mi tím najevo, že jsem mu ukradená, ale tváří se, že všechno je moje chyba, jelikož on by byl jinak spokojený. Ale nehodlá dělat nic a moje podněty ho nezajímají. Co s tím? Děkuji. Johana

Dobrý den, již několik let žiji nespokojeně v manželství, které trvá 18 let, máme dvě náctileté fajn děti. S manželem jsme se začali odcizovat již když byly děti malé, ale intenzivněji jsem to začala vnímat ve chvíli, kdy začaly děti chodit do školy a já začala pracovat na plný úvazek. Pak jsem zkoušela změnu pohledu, více inspirace, nebo naopak nezájmu a vlastně žádná změna nenastala. Žijeme vedle sebe, chodíme do práce a nesdílíme myšlenky ani lože. Před pár lety jsme se přestěhovali kus za Prahu, ale já jsem tam nešťastná, dojíždění, prostředí mi prostě nevyhovuje a chci zpátky. V tomto smyslu jsme se také domlouvali před tímto krokem, že nebude-li to vyhovovat, pak může toto nastat. Když na toto téma zavedu řeč, tak manžel se snaží z komunikace vyklouznout, nevyjadřovat se nebo naopak zvolí argumentaci, kdy otáčí proti mně vše, co řeknu a žádného výsledku se nedobereme. On mlčí, nechá to být a žije si "spokojeně", ačkoliv nechápu, jestli to je možné a já jsem frustrovaná a 2. část - otázka upravena poradcem

Pěkný den,
s partnerem jsme spolu čtyři roky. Jsme spolu v podstatě proto, že mě ukecal, odvedl od předchozího partnera, já příliš nechtěla. Je to dokonalý muž, naprosto ve všem, ale už po roce soužití jsem začala pociťovat je snížený zájem o sex se mnou, pozornosti kterou mi věnoval bylo stále méně. Nicméně oba jsme velmi pracovně vytížení, připisovala jsem to tomu. Ale mé sebevědomí šlo úměrně s tím dolů a nakonec se ze mě stala "stíhačka", protože si již nějakou dobu uvědomuji, že ho ztrácím. Teď při otevřeném rozhovoru přiznal, že mě má sice moc rád, nikoho jiného nemá, ale už mě nemiluje tak jako dříve. Rozhodla jsem se na čas odejít, ale nevím jak to zvládnu. Vím, že bych měla být silná a začít se více věnovat sobě, abych pro něj byla zase atraktivní a taková, jakou mě chtěl. Ale je to pro mě asi nezvládnutelné... A postupuji vůbec dobře? On se tváří, že mu to vyhovuje být sám, jen říká, že je mu moc líto toho jak mě zranil a že mi nechce ubližovat. - otázka upravena poradcem

Jsem celé dny sama, víkendy, večery. Prý už se mnou nemůže spát, ani být vedle mě, prý jsem mu hodně ublížila a kvůli tomu má vůči mně blok. Vůbec ho nepoznávám, z jeho strany všechny city vymizely, už mě nechce. Celé 3 roky to řešíme, byli jsme u psychologa, kde mu manžel řekl to , co Vám tady píšu. Psycholog nám šetrně naznačil rozvod. To ale nechci, miluji ho a chci zachovat rodinu i pro naše děti (15,12). Nerozumím tomu, proč mě hned odepsal a podváděl mě. Snažím se být milá a x krát jsem se omlouvala, ale z jeho strany je to ublíženost, psychický a fyzický blok ke mně. Jak se s tím srovnat? Je vůbec naděje, že mu budu někdy chybět? Denně dochází domů, aby se pozdravil s dětmi a na mě se ani nekoukne a pak odjíždí k matce. A já hrozně trpím . On je beze mě v pohodě a mě to ničí. Ke všemu mě ještě vyhodili z práce, teď ale ve svém oboru nic nemohu najít ( jsem učitelka). Vím, že jsem si to zavinila sama, asi jsem měla být milejší a své rozladění formulovat jinak. Děkuji za názor. 2