Zaznívají srovnání s foglarovkami či světoznámým spisovatelem Danem Brownem. Nyní je Matochův knižní debut nominovaný na významnou cenu Magnesia Litera. „Nenapadlo mě, že to nějaké nakladatelství bude chtít vydat, natož pak že kniha získá nominaci,“ říká Matocha.
Prašina je fiktivní čtvrť v centru Prahy, v níž z neznámého důvodu nefunguje elektřina a není žádný signál. Proč nemohla být někde ve vašem rodném městě?
To je dobrá otázka. Asi proto, že Olomouc už pro mě není tím hlavním městem, ve kterém žiju. Před deseti lety jsem se odstěhoval do Prahy za studiem a už jsem tam zůstal.
Chtěl byste žít na Prašině?
To bych nechtěl. Neuživil bych se tam, pracuju jako programátor.
A co si tam jen občas odskočit?
To bych strašně rád. Na Prašině se mi líbí hlavně to její estetické chátrání. Je to podobná estetika jako u Stínadel v knihách Jaroslava Foglara. Stará nároží a otlučené domy s pavlačemi, plácky… Třeba v některých italských městech se podařilo to postupné, estetické chátrání zachovat. V Česku mi to ale trochu chybí.
Zmínil jste Stínadla. V rozhovoru pro rozhlas jste nedávno uvedl, že je v knize několik drobných odkazů – sám jste to nazval pomrknutí – pro čtenáře foglarovek. Současně v Prašině zmiňujete Ostružnickou ulici, která je podle všeho v celé republice jen v Olomouci. Je to pomrknutí na obyvatele vašeho rodiště?
Ano, Ostružnická je samozřejmě půjčená z Olomouce. Je to krásný název, který jsem přesadil do Prahy. Líbí se mi, jak zní.
Vojtěch MatochaNarodil se v roce 1989 v Olomouci. Absolvent olomouckého Gymnázia Hejčín a Univerzity Karlovy v oboru matematické metody informační bezpečnosti. V letech 2010 až 2013 vedl olomoucký skautský oddíl Ostnovci, jehož členem byl už od sedmi let. Živí se jako programátor a projektový manažer v oblasti dopravy. V současnosti žije v Praze. |
Je na Prašině ještě nějaký odkaz na Olomouc?
Je tam ještě Biskupská ulice, která lehce odkazuje na Biskupské náměstí v Olomouci. Ale jinak už je to jen Praha.
Dokázal byste si Prašinu představit v Olomouci?
Olomouc kdysi hrála Stínadla ve filmu, sám jsem z její estetiky při psaní a vymýšlení Prašiny vycházel. Na druhou stranu Olomouc není dost velká na to, aby pojala čtvrť o rozloze Prašiny. Ta je velká jako Vinohrady a Žižkov dohromady. A to by v Olomouci znamenalo nahradit celé historické centrum Prašinou. Už by tak nepůsobila jako jedna čtvrť z mnoha, ale stala by se téměř celým městem. Ovšem estetika Prašiny je určitě olomoucká.
V čem konkrétně?
Prašinu si představuju jako hodně barokní a zároveň omšelou. Což historické jádro Olomouce ještě stále zčásti splňuje, například Kozí ulička a okolí chrámu svatého Michala. To jsou místa, která ve mně Prašinu vyvolala.
Tři roky jste v Olomouci vedl skautský oddíl Ostnovci. Předpokládám, že jste díky tomu velmi dobře poznal děti ve věku kolem 13 let, což odpovídá hlavním hrdinům i čtenářům Prašiny. Pomohly vám zkušenosti z práce s mládeží při psaní?
Určitě ano. Ale ne tím, že bych snad nastudoval psychologii té či oné postavy. Spíš díky oddílu vím, co moji cílovou skupinu baví, čím žije a v čem ještě dnes nachází dobrodružství. Především je třeba s dětmi ve věku kolem třinácti let jednat a mluvit jako rovný s rovným a hlavně se je nesnažit prvoplánově poučovat nebo jim podsouvat nějaký názor. Je třeba to brát tak, že jsou v podstatě dospělí. Příběh je musí bavit a ne primárně vychovávat. Což je věc, která skalním fanouškům Foglara v Prašině chybí. Jsou zklamaní, že v ní výchovný prvek není tak silný jako ve foglarovkách.
I přesto vás mnozí recenzenti k Foglarovi přirovnávají, ve spojitosti s Prašinou zmiňují i jména jako Dan Brown či Jo Nesbo. Ale když se vrátím k Foglarovi, myslíte, že by se mu vaše kniha líbila?
Věřím, že částečně ano. On ale psal, aby vychovával. Chtěl změnit tehdejší mládež a motivovat ji. Dobrodružná nebo zábavná linka je u něj až druhořadá. Já jsem se v Prašině záměrně vyhýbal tomu, abych čtenáře primárně vychovával. Ti už to dnes nesnášejí. Foglar to dělal, a proto dnes jeho knihy čtou mnohem mladší čtenáři, než kterým je sám původně určil. Do rukou je berou kluci kolem osmi devíti let, přestože Foglarovi hrdinové jsou starší.
Která foglarovka je vaše nejoblíbenější?
Asi Dobrodružství v Zemi nikoho.
Proč?
Ta kniha má výbornou atmosféru. Stojí na představě, že někde za městem je místo, o němž dospělí sice vědí, ale spíše ho ignorují a přehlíží. Je to tak svět, který pro sebe hlavní hrdinové – obyčejní kluci – mohou objevit, mít ho sami pro sebe a uniknout do něj před světem dospělých a zažít tam dobrodružství.
Prašina je váš knižní debut. Napadlo vás, že by mohla být nominovaná na Magnesii Literu?
Vůbec ne. Psal jsem ji s tím, že skončí v šuplíku stejně jako mé ostatní věci. Nenapadlo mě, že to nějaké nakladatelství bude chtít vydat, natož pak že získá nominaci. To je pro mě obrovské překvapení.
Četl jste ostatní dvě knihy, které jsou spolu s tou vaší nominované v kategorii knih pro děti a mládež?
Pouze ukázky, které jsou dostupné na internetu. Vypadají zajímavě. Jsem zvědavý, jak to dopadne.
Podle Prašiny se má natáčet i film. Jak to s tím vypadá?
Je to tak. Práva už jsou prodaná, teď vzniká scénář. V kinech by snad mohl být v roce 2021.
Kde se bude natáčet? Má šanci Olomouc?
Obávám se, že už ne. Spíš se spekuluje o Litvě nebo Polsku. Česká republika už je pro Prašinu moc opravená a málo omšelá.
Jako vystudovaný matematik si před psaním děláte analýzu či plán celého příběhu. Určíte si, co se v každé kapitole musí stát a jak celý příběh dopadne. Není to pak při psaní trochu nuda?
Jsou dva druhy spisovatelů. První píšou a přitom neví, jak jejich příběh dopadne. Přizpůsobují se tak tomu, kam je jejich postavy vedou. A pak jsou ti, kteří mají vše od začátku vymyšlené. To je můj případ. Dřív jsem ale psal stylem, že jsem začal a někam mě to dovedlo. Většinou však k ničemu dobrému. Je strašně těžké po sobě něco přepisovat, když teprve v půlce zjistíte, jak příběh vlastně končí. Na to já nejsem. Proto jsem měl u Prašiny hlavní kostru vymyšlenou předem.
Kdy přesně jste si usmyslel, že napíšete knihu? Kdy jste měl jasno přímo o Prašině?
Psal jsem už při studiu v Olomouci na hejčínském gymnáziu. Ale jen pro sebe. Postupně jsem piloval styl a disciplínu. A pak jsem si právě řekl, že vše zkusím promyslet předem. V bodech jsem si sepsal, jak by měla Prašina probíhat, jaké by tam měly být postavy. Samotné psaní poté zabralo šest až osm měsíců. To už šlo rychle.
A potom jste skauty ve vašem olomouckém oddíle používal jako testovací čtenáře.
To je pravda. Někteří se díky tomu k Prašině dostali trochu s předstihem, na pokračování jsem ji pak četl loni na táboře.
Mohou se někteří členové oddílu v Prašině poznat?
To ne. Až při psaní druhého dílu jsem si půjčil jména některých skautů z Olomouce, ale charakteristiku ne.
Vědí dotyční o vypůjčení svých jmen?
Zatím ne. Ale myslím si, že na tom není nic nezákonného. (smích)
Kdy vyjde druhý díl?
Napsaný je už od loňského listopadu, začal jsem na něm pracovat ještě před vydáním první knihy. Teď vznikají ilustrace, opět se jich ujal Karel Osoha. Druhý díl by měl vyjít letos v říjnu na Velký knižní čtvrtek.
A co třetí díl?
Ten teď promýšlím, dávám si dohromady plán.
Už víte, jak dopadne?
To vím. Ale jedna věc je znát konec a druhá to, co všechno mu musí a bude předcházet.
Budou na konci třetího dílu ještě naživu všechny hlavní postavy z první knihy?
Nesmím ani naznačovat, mám to ve smlouvě. Navíc bych tím prozradil i něco z druhého dílu.
Slyšeli i z něj už něco v předstihu olomoučtí skauti?
Ano, jsou takoví. Je jejich zhruba deset.
První knihu jste napsal hlavně ve vlaku na služebních cestách mezi Prahou a Olomoucí. Vznikl tak i druhý díl?
Ano, úplně stejně. Ve vlaku je špatná wi-fi, a tak tam není nic moc co dělat. Předpokládám, že v něm napíšu i třetí díl.
Co když ale ve vlacích zlepší wi-fi?
To by byl průšvih, už by se dalo prokrastinovat. Zatím je ale vlak dobré útočiště.
