„Byla jsem zvyklá, že se u nás doma maluje, kreslí a modeluje,“ popisuje. Vystudovala proto střední uměleckoprůmyslovou školu a též scénografii a alternativní loutkové divadlo na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze (DAMU).
Fixy, papíry a pastelky postupem času vyměnila za vrtačku či šicí stroj a začala vyrábět loutky v životní velikosti, masopustní masky a v poslední době i sochy duchů. S kamarádkou a bývalou spolužačkou Natálií Košťálovou našla právě v tvoření duchů velkou zálibu.
Ukázka tvorby Karolíny Jansové |
„Začalo to tím, že jsme si dělaly kostýmy na Roztocký masopust. Nejjednodušší bylo udělat si kostým ducha tak jako malé děti, které si vezmou prostěradlo a vystřihnou díry pro oči. K tomu jsme přidaly folklorní prvky a lidem se to moc líbilo,“ vzpomíná mladá žena.
Kostýmy jim ale nestačily. „Napadlo nás, že duch může být také objekt, socha nebo malý intimní prostor či odpočinkové místo,“ vysvětluje Jansová.
Jejich nápad oslovil prostějovského kurátora a Karolínina kamaráda Miroslava Macíka, který dvojici nabídl prostory pro výstavu v obchodním centru Zlatá Brána. Expozice nazvaná Ghost in our closet, tedy Duch v naší skříni, nicméně není v rodném městě její premiérou.
„Před rokem a půl jsem vystavovala v Rainbow Gallery v Kulturním Domě Duha. Šlo o takovou karanténní výstavu ve výloze, o loutky, ušité panny, které jsem vytvořila v době prvního lockdownu. Bylo to asi měsíc po tom, co jsem začala studovat na vysoké ve Švýcarsku, kvůli covidu jsem ale jela domů a byla dva týdny zavřená ve svém pokoji,“ vzpomíná umělkyně.
Recyklování materiálů se naučila ve Švýcarsku
Panny v životní velikosti si tehdy ušila, aby nebyla sama. „Loutky jsem vyráběla ze starých prostěradel od babičky a starých náplní do peřin. První karanténa tak byla o kuchání peřin,“ směje se.
Na své výtvory se snaží nekupovat nové látky, ale využívat už použité materiály.
„Snažím se nekupovat moc věcí, ale hodně recyklovat. Jsem milovnice secondhandů a bazarů. I ve Švýcarsku chodím většinu času po bazarech a sekáčích nebo hledám věci na ulici,“ přibližuje Jansová.
„Dělám to nejen z finančních důvodů, ale i proto, že je zbytečné kupovat nové věci. Je to taková moje obsese. Občas je ale nutné něco koupit. Hlavně když dělám něco na zakázku, tak je potřeba vyhovět požadavkům,“ dodává.
Švýcarsko si oblíbila, zprvu tam ale nechtěla
Recyklovat se ve větší míře naučila až se začátkem studia magisterského divadelního oboru ve švýcarském Bernu před dvěma roky.
„Švýcaři milují recyklaci a jsou do toho šílení. Jejich zábavou je, že se o víkendu scházejí u kontejnerů. Nepotřebné věci, jako třeba kusy nábytku, dávají ven před dům, napíšou na to ‚Gratis‘ a do dvou hodin je to pryč,“ líčí umělkyně, která si Švýcarsko oblíbila kromě neplýtvání i z dalších důvodů.
„Cení si tam moji práci a respektují mě. Což mě těší, protože chci, aby moje výtvory měly nějakou hodnotu a něco znamenaly. Přestala jsem tak mít strach z kritiky, jenž jsem zažívala hodně například na DAMU. Tam jsem měla pocit, že mě pořád někdo kritizuje. Tady vím, že ostatním záleží na tom, co dělám. Navíc mám pocit, že můžu dělat, co chci, a nemusím vyhovovat kolonkám alternativního umění,“ shrnula.
Do Švýcarska se jí přitom paradoxně zprvu nechtělo. „Dodělala jsem bakaláře na DAMU a nevěděla, co dál. Toho využil můj bratr Jakub, který je také umělec, a řekl mi, že je to poslední šance, jak vyjet za studiem do zahraničí. Nechtělo se mi, bála jsem se a mínila zůstat doma,“ popisuje Jansová.
„On mě ale přivezl na přijímací zkoušky a oni mě vzali. Tak jsem se odvázala, všechno zabalila a odstěhovala se do Švýcarska. Bylo to hrozně rychlé,“ vzpomíná umělkyně, kterou ve všem, co dělá, podporuje i zbytek rodiny.
„Celá je umělecká. Maminka je grafik a fotograf a má ještě výtvarný ateliér. Bráchové jsou fotografové a grafici, táta si pak u nás doma vybudoval bar, kde se umělci setkávají. Všichni se podporujeme navzájem, chodíme na výstavy těch druhých, neustále spolu komunikujeme a radíme si,“ uzavírá s úsměvem mladá umělkyně.
