Olomouci vládl Richard Fischer dvě desetiletí, už za Rakousko-Uherska proslul jako velký vlastenec a obhájce českých práv. Olomouc za první republiky proměnil v moderní a prosperující metropoli. Je i duchovním otcem plánu, podle něhož se v roce 1919 k původnímu historickému městu připojilo třináct okolních obcí a zrodil se takzvaný Velký Olomouc.
Jakou nejstarší vzpomínku si ve spojitosti s Richardem Fischerem vybavujete?
Antonín Šimíček: Osobně jsme ho nezažili. Já se narodil deset měsíců poté, co zemřel, sestra je ještě o dva roky mladší. Ale úplně první, co si vybavím, je výlet do Olomouce s babičkou a mým dědečkem Lubošem – synem Richarda Fischera. Byl jsem tehdy ještě kluk. Stojíme na náměstí u orloje a tam mi řekli, že dům s kavárnou Opera naší rodině, konkrétně Richardu Fischerovi, patřil a komunisti nám ho po únoru 1948 vzali. To je moje první vzpomínka.
Vzpomínky na R. Fischera |
Eva Bernacikova: To si vybavuji i já, na tom výletě jsem byla taky. Činžovních domů Richardu Fischerovi v Olomouci patřilo víc, snad čtyři. Byl mezi nimi i ten s podnikem Drápal, kde bydlel a měl i svoji advokátní kancelář. Po sametové revoluci je pak rodina při restitucích prodala. Pokud vím, přímo v Olomouci teď z naší rozvětvené rodiny nežije nikdo.
Jak váš dědeček o svém otci mluvil?
AŠ: S dědou Lubošem jsme chodili často na hory, byl už od první republiky aktivním členem Klubu československých turistů. Byli jsme několikrát i na Bradle, což je na Olomoucku kopec se skaliskem a vyhlídkou kousek od obce Lipinka. Bylo to jeho oblíbené místo. Ještě za Rakousko-Uherska tam Češi pořádali velké tábory lidu, kde pro sebe požadovali větší práva. Účastnily se jich až tisíce lidí a můj praděda tam býval často personou číslo jedna. V každém případě má Richard Fischer můj velký respekt. Pokládám ho za prototyp demokrata první republiky.
EB: Děda Luboš si svého otce velice vážil. Když jsme s ním vyráželi na dlouhé pochody na Mohelnicku přes Studenou Loučku, do Jeseníků či na Bouzovsko, tak vždy, když na Richarda Fischera přišla řeč, ale obecně i na věci morálky, jasně se ukázalo, že po něm zdědil prvorepublikový smysl pro čest, morálku a etiku. To v něm zkrátka bylo a snažil se to předat i nám.
AŠ: Doma měl děda Luboš na stěně také pověšenou řadu fotografií Richarda Fischera, například ze setkání s prezidentem Masarykem či Benešem. Tyto unikátní snímky jsem po něm zdědil.
Za první republiky, kdy váš pradědeček coby uznávaný starosta a vlastenec řídil Olomouc, byl jeho syn a váš dědeček Lubomír Fischer již dospělý, narodil se v roce 1904. Jaký byl jeho příběh?
EB: Absolvoval obchodní akademii a také školu zaměřenou na zemědělství. Měl zdědit rodinné hospodářství, statek i domy, a tak ho na to rodina připravovala. Po druhé světové válce se ale vlády chopili komunisté a náš rod vyvlastnili. Zajímavé je, že zatímco Richard Fischer nebyl vůbec sportovně založený, jeho syn, který po něm zdědil i vysokou impozantní postavu, se sportu hodně věnoval. Stejně tak i umění. Za první republiky působil v olomouckém divadle, hrál tu zřejmě v několika operetách. Byl to renesanční člověk.
AŠ: Na hospodaření s rodinným majetkem se Lubomír Fischer po studiích připravoval při praxi na Bouzovsku na panství řádu německých rytířů a pak i na jižní Moravě a také na Slovensku v Jablonici. Kromě Klubu československých turistů byl děda Luboš také aktivní v Českém automotoklubu. Už ve 30. letech jezdil na motorkách hvězdicové závody. Doma měl řadu pohárů a věnců. V Československu byl také oficiálním jezdcem jednoho britského výrobce motocyklů, v Praze od něj převzal závodní stroj. Byl trochu bohém. Nemyslím tím ale nějaký extravagantní životní styl, spíše to, jak vše prožíval v srdci a myšlenkách.
Ještě před komunistickým pučem zasáhla 15. března 1939 do historie vaší rodiny nacistická okupace Československa. Richard Fischer ten den musel odejít z čela Olomouce, na radnici už se nikdy nevrátil. Jak se to dotklo jeho syna Lubomíra?
AŠ: Když přišla okupace, pradědu vyhodili z radnice a jeho syn, místo aby přebíral rodový majetek, dostal umístěnku a musel v Olomouci nastoupit na jatka, kde dělal snad účetního.
Za války se váš pradědeček stáhl do rodných Loštic, po ní se do Olomouce vrátil, ale už ne do politiky. Po únoru 1948 přišla další rána, komunisté vaší rodině zabavili majetek.
AŠ: To bylo našemu dědovi už 46 let, musel nastoupit ke dráze do olomouckého depa, kde znovu začínal s krumpáčem v ruce. A tady pracoval až do důchodu.
EB: Je to tak, ze začátku musel dřít mezi vězni při výměně pražců.
AŠ: Náš praděda byl přesvědčený demokrat, navíc měl velký majetek. A takových lidí se komunisté chtěli zbavit a okrást je. Naše rodina nebyla výjimkou. Nakonec ji vyhnali i z rodného domu Richarda Fischera na náměstí v Lošticích, kde žily společně snad tři generace. Děda vzpomínal, jak sem dorazili komunističtí funkcionáři a rodině oznámili, že musí odejít, že druhý den musí být dům prázdný. Děda vyprávěl, jak do noci jezdili po Lošticích se žebřiňákem naloženým skříněmi a řešili, kdo by je vzal na pár dní k sobě do stodoly na seno. V Lošticích jim vzali všechno, kromě třešňového sadu.
Jak nástup komunismu vnímal Richard Fischer? Už nacistická okupace poničila v Olomouci jeho celoživotní dílo, nástup komunistů první republiku pohřbil úplně.
AŠ: Moc se o tom nemluvilo. Jen z náznaků jsem pochopil, že se Richard Fischer hodně stáhl do sebe. Svoji roli jistě sehrálo také to, že to po válce už byl i starý pán.
EB: Jeho poválečné stažení se z politického života podle mě souviselo i s tímto celoživotním zklamáním. Vždyť jeho letitá práce šla vniveč. Po sametové revoluci jsme o tom s dědou mluvili. Ale snad jen jednou. I pro Lubomíra Fischera to bylo velice citlivé téma. Právě on se měl postarat o rodinné statky a majetek, ale nemohl.
AŠ: Bylo to pro něj hodně bolestivé, navíc když vám otce takto zašlapou do prachu… Ten vývoj tvrdě postihl celou rodinu.
EB: Moc jsme o tom ale nemluvili. Celá 90. léta pak byla bouřlivá, hodně jsme to prožívali a angažovali se. Já jsem byla tady v Havířově zakládající členkou Občanského fóra. Ještě za komunistů jsem po maturitě nemohla jít z gymnázia na žádnou vysokou školu, často jsem musela měnit práci, později jsem přepisovala prohlášení Několik vět. Bojkotovali jsme průvody na 1. máje, bratr byl i v kontaktu s disidenty, zapojil se do Hnutí za občanskou svobodu. Tu politiku asi máme v sobě, zřejmě jsme to zdědili právě po Richardu Fischerovi.
