Téměř každý den přijížděly z nacisty okupované Ukrajiny do Olomouce vagony plné zvířecích jater, žaludků, varlat a dalších žláz. Cílem byl podnik Milo u nynější Šantovy ulice. Od roku 1942 patřil osobnímu lékaři vůdce třetí říše Theodoru Morellovi. Do konce druhé světové války stvořil farmaceutické impérium, Olomouc v něm hrála významnou roli.
Podrobnosti odhalil v nedávno vydané knize Totální rauš německý spisovatel a novinář Norman Ohler. Jde o hojně překládané dílo, Ohler jako první komplexně popisuje masové užívání drog v době nacismu. Knihu ocenil i expert na třetí říši, britský historik Ian Kershaw.
Ohler v ní píše také o olomouckém podniku Milo. V areálu nedaleko centra města kolem nynější nákupní Galerie Šantovka ho ve 20. a 30. letech 20. století vybudoval židovský podnikatel Adolf Heikorn. V dnes již neexistujících budovách vyráběl rostlinné tuky, mýdlo, oleje či prací prášky.
Vše změnila druhá světová válka. Židé po nacistické okupaci Československa přicházejí o majetek, takzvané arizaci neuniklo ani Milo. Šlo o největší židovský podnik předválečné Olomouce.
Cílevědomý Hitlerův lékař uměl z nacistického teroru profitovat
Zpočátku Milo za války řídí správce, od začátku roku 1942 patří Morellovi. Dle Ohlera mu podnik přiklepl přímo Adolf Hitler. Kupní cena byla 120 tisíc říšských marek.
Historie podniku Milo |
„Což byla směšná částka za tuto lukrativní nemovitost, kterou vůdcův osobní lékař přestavěl na hlavní výrobní závod své firmy Hamma,“ přibližuje Ohler.
Více než tisíc zaměstnanců pod Morellovým vedením vyrábělo makový olej, hořčici či přímo v Olomouci vyvinutý prášek proti vším Russla. Nebyl sice příliš účinný, ale německá armáda ho musela povinně používat.
„Hlavním předmětem výroby ovšem byly vitamínové a hormonální přípravky. A k tomu cílevědomý Hitlerův osobní lékař, který uměl z nacistického teroru obchodně profitovat, potřeboval nepřetržité zásobování,“ doplňuje Ohler.
To si tehdy šestapadesátiletý Morell zařídil na nacisty okupované Ukrajině. Ve zlatý důl se pro něj proměnila obrovská jatka ve městě Vinnycja. Krátce před válkou je postavila americká firma Swift.
„Vybavila je nejmodernějšími technologiemi. Zde se měly soustřeďovat veškeré porážky z celé Ukrajiny. Vše fungovalo automaticky, včetně zachycování velkého množství krve. Morell byl ohromen. Něco takového neměli ani v Německu,“ líčí Ohler.
Z krve poražených zvířat chtěl vyrábět nový výživný preparát
Díky svému vlivu si vůdcův lékař zařídil, aby žlázy, orgány a kosti všech zvířat poražených ve Vinnycji patřily jeho rodícímu se farmaceutickému byznysu. Plánoval podstatnou část Evropy zásobovat hormony.
„Usiloval o úplné využití zbytků. Dokonce i krev poražených zvířat chtěl recyklovat pro výrobu nového výživného preparátu ze sušené krve a zeleniny,“ upřesňuje kniha Totální rauš.
Nejprve se centrem výroby hormonálních přípravků stal Charkov, německým wehrmachtem obsazená metropole na východě Ukrajiny. Na jaře 1943 jej ovšem zpět dobyla Rudá armáda.
„Zpracování žláz tak Morell opět soustředil do více než tisíc kilometrů vzdálené Olomouce. Aby tam masy surovin živočišného původu dopravil a vytěžil tak z Ukrajiny co největší zisk, uvedl do chodu celý státní aparát,“ popisuje Ohler.
Páchnoucí orgány se mnoho hodin vařily ve velkých kotlích
Stovky nákladních aut a vlaků tak začaly svážet tuny zvířecích zbytků. A to i přesto, že se v té době vývoj války už obracel v neprospěch třetí říše. Železnice a auta byly třeba pro z hlediska armády důležitější věci, lékařův byznys měl však výjimku.
„Nechal přepravit i kuřecí nohy; vařil z nich želatinu. Seznam zboží naloženého do typického Morellova vagonu: 70 barelů nasolených jater, 1 026 vepřových žaludků, 60 kilogramů vaječníků, 200 kilogramů býčích varlat. Hodnota: dvacet tisíc říšských marek,“ vyčísluje Ohler. Dodávky podle něj do Olomouce přijížděly téměř každý den.
I když pro své vlaky vymohl přednost, přeci jen boje Morellovi do podnikání zasáhly. Čím dál častěji se stávalo, že zmrazená játra kvůli několikadenním vynuceným zastávkám při cestě do tehdejšího protektorátu Čechy a Morava roztála.
„Někdy trvalo i tři týdny, než dorazila do Olomouce. Tady se pak odporně páchnoucí orgány mnoho hodin vařily ve velkých kotlích s přídavkem acetonu a metylalkoholu. Jedy se oddestilovaly a zůstala kašovitá hnědá hmota medové konzistence. Směs se zředila vodou a naplnila do ampulí – deset tisíc kusů denně,“ odkrývá Ohler.
Kdysi mocný muž se krčil na dlažbě v roztrhaném kabátě
Výroba skončila spolu s druhou světovou válkou, Morell svůj byznys dlouho nepřežil. V polovině května 1945 jeho úkryt v Bavorsku vypátrala reportérka New York Times. Poté strávil necelé dva roky v americkém zajetí.
„V mnoha výsleších mluvil nesouvisle, často si odporoval, upadal do dlouhého mlčení a hluboké deprese. Všechno, co si nashromáždil, bylo zničeno,“ shrnuje Ohler.
Počátkem léta 1947 Američané Morella propustili, vysadili ho v Mnichově před hlavním nádražím. Měl nemocné srdce.
„Krčil se v roztrhaném kabátě na holé dlažbě, dokud se ho nezželelo zdravotní sestře Červeného kříže, napůl židovského původu. Dovedla ho do nemocnice v Tegernsee, kde 26. května 1948 zemřel,“ uzavírá Ohler.
