„Občané všech měst, kudy projížděli cizí vojáci, zastavili práci a vyšli do ulic. V Šumperku se lidé odvážili postavit se do cesty tankům a vytvořili bariéru z lidských těl,“ popisuje historik Miloslav Čermák.
„Obraz, který se naskýtá cizím vojákům, je otřesný. Lidé pláčou, hrozí, gestikulují, volají na tyto vojáky, že jsou nezváni. Ptají se proč,“ oznamoval reportér Československého rozhlasu, jehož zprávu připomíná sborník Sedm olomouckých dnů 21.–27. srpna 1968.
Na hlavních tazích vypukl zmatek, trasa mezi Ostravou a Šumperkem byla dějištěm několika vážných nehod cizích vozidel. Nad vším se vznášely polské a sovětské vrtulníky.
Později se u bývalé olomoucké hvězdárny objevily tanky, cestu mezi Topolany a Křelovem držel motostřelecký prapor.
„Kolem třinácté hodiny přijely ke kavárně Rozkvět (Drápal) dva polské obrněné transportéry. Když se k nim začali sbíhat lidé a projevovali jim své rozhořčení, odjely směrem k Nové Ulici,“ vylíčil Čermák ve své pozdější knize Olomouc v roce 1968.
Mladí lidé sedali před tanky
Odpoledne byly obsazeny i cesty do Hněvotína a na Nové Sady. „Na silnici přišla skupina mladých lidí, posedala na ni a uzavřela tak příjezd do města,“ popsal historik.
„Akce se postupně změnila v přesvědčovací kampaň polských vojáků, kteří pak slíbili, že pokud nedostanou výslovný rozkaz, že do města nevstoupí,“ uvedl Čermák.
Ve čtvrtek 22. srpna odpoledne přijel na náměstí Míru obrněný transportér, který lidé vytlačili do Riegrovy ulice, ale osádka začala střílet do vzduchu a vrátila se na místo. Za rozhlasovým studiem stál pro změnu tank. Ve 21 hodin obsadili rozhlasové studio sovětští vojáci.
V pátek 23. srpna se začaly v centru Olomouce objevovat další tanky a transportéry. Už ráno tu okupanti též vyhlásili výjimečný stav.
