„Vstup vojsk byla velká chyba. Nebyl to dobrý krok a byla to velká tragédie, která se neměla stát,“ říká předseda krajského výboru KSČM Josef Nekl. Zároveň však dodává, že je třeba vidět tehdejší události v určitém širším kontextu.
„Byl rozdělený svět, byly rozdělené sféry vlivu, a pokud mám prameny, které mám, tak USA a NATO až na drobné výjimky proti vstupu vojsk neprotestovaly, což také odráží tehdejší mezinárodní situaci,“ podotýká Nekl.
„Jak ukazují archivy, šlo ve vztahu k intervenci spíše o snahu z NDR, z Polska a Maďarska než ze Sovětského svazu,“ dodává ještě.
Velmi podobně odpovídá i místopředseda krajského výboru KSČM a krajský zastupitel Ludvík Šulda.
„Celou tuto významnou událost československých dějin je potřeba dle mého názoru brát v historickém kontextu, na základě tehdejšího bipolárního rozdělení světa,“ uvádí Šulda s tím, že sám události roku 1968 nezažil a čerpá z informací z archivů, médií a rozhovorů s pamětníky.
Komunisté: Socialismus převládal, kapitalismus byl v defenzivě
I tajemník krajského výboru KSČM Miroslav Marek je se spolustraníky zajedno.
„Intervence vojsk Varšavské smlouvy je nesporně smutnou událostí v našich dějinách a mně je všech obětí této intervence nesmírně líto,“ prohlásil Marek.
Srpen 1968: První obrněnce Olomoučané zahnali, druhý den okupace už vojáci stříleli |
Krajští komunisté se těmito argumenty drží ideologické linie, kterou v současné době prosazuje i celorepublikové vedení strany.
To ve svém prohlášení k srpnu 1968 poukazuje na bipolární dělení světa, liknavost Spojených států a NATO případně zasáhnout do cizí sféry vlivu a také na obrodný proces Pražského jara jakožto katalyzátor nešťastných událostí.
„Svět té doby byl, od konce druhé světové války, rozdělen do dvou mocenských bloků. Více než polovinu světa ovládala myšlenka socialismu. Kapitalismus byl v defenzivě,“ popisuje svůj pohled tajemník Marek.
Politolog: KSČM se snaží obhajovat Rusko, hlavní vinu dává jiným
Podle politologa Jakuba Lyska z katedry politologie a evropských studií Univerzity Palackého v Olomouci nejsou odpovědi komunistů nijak překvapivé.
„Rok 1968 by skutečně znamenal posun k demokratickému vývoji, a to kvůli principiální neslučitelnosti liberalizačních reforem se sovětskou verzí socialistického zřízení, jak upozorňuje slavný historik Tony Judt. Proto to nejsou vůbec překvapující odpovědi a dají se od konzervativní české KSČM očekávat,“ vysvětluje Lysek.
„Implicitně v nich je obsažena obhajoba Sovětského svazu a snaha o snížení jeho viny poukazováním na fakta, že vůdcové dalších států – jako Walter Ulbricht, Władysław Gomulka a Todor Živkov – tlačili Brežněva k intervenci již z kraje roku 1968. Podobná je i falešná analogie o roli Ukrajiny z úst předsedy KSČM,“ připomíná politolog nedávné vyjádření Vojtěcha Filipa o tom, že za invazí nestáli Rusové, jelikož byl Brežněv Ukrajinec.
„Vše to zapadá do dnešní snahy bránit současné nedemokratické Rusko, které je jakožto stálý člen Rady bezpečnosti OSN nástupnickým státem Sovětského svazu,“ hodnotí vyjádření komunistů Lysek.
Krajský předseda komunistů Nekl vidí nicméně události srpnových dní podobně jako většina vedení KSČM.
„V té době došlo ke značnému uvolnění i v rámci svobody slova a svobody kultury. Na druhé straně, pokud člověk zná historické prameny, tak tam byly patrné pokusy o destabilizaci socialismu a přeměnu na to, co pak přišlo v roce 1989 – jak po stránce politické, tak po stránce ekonomické. Některé kroky by vedly k restartu kapitalismu, což tehdy komunisté nemohli podporovat a nepodporujeme to ani dnes,“ říká.
Následky vpádu vojsk ukazují příběhy lidí na výstavě
Petr Zavadil, ředitel pobočky Paměti národa Střední Moravy, přiznává, že v některých věcech se současnými komunisty souhlasí.
„Snahy Dubčekova vedení KSČ o demokratizaci mohly vést k tomu, že by jak politické, tak ekonomické změny, které přišly po roce 1989, mohly přijít o řadu let dříve. Na rozdíl od čelných představitelů KSČM Olomouckého kraje to však vidím jako ryze pozitivní věc,“ podotýká Zavadil.
Připomíná zároveň, že po městech kraje zrovna putuje výstava Paměti národa, která přibližuje pamětníky, jimž rok 1948 nebo 1968 změnil život.
„Při čtení názorů představitelů KSČM jsem intenzivně myslel na příběh paní Evy Kubelákové, jejíž dvojče, sestra Ludmila, po srpnových událostech emigrovala do Švédska a jako zástavu zde musela nechat svoji tříletou dceru Soňu,“ připomíná Zavadil.
„Rodiče se pro Soňu nemohli vrátit, protože by je čekal soud za svévolné opuštění republiky. Všichni se snažili, aby se co nejdříve dostala do Švédska, československé úřady ale všechny žádosti zamítly. Trvalo osm let, než se rodina opět spojila. I toto byla normalizace v Československu, i za tento příběh může vpád vojsk Varšavské smlouvy,“ dodává.
