Modrooký blonďatý chlapec Karel Janoušek se 30. října 1893 v Přerově narodil do rakousko-uherské monarchie, kterou za 23 let bude pomáhat v první světové válce coby československý legionář bořit.
Osud Karla Janouška |
Po pádu mocnářství vznikne Československo, Janoušek mu pomůže také o dvě desetiletí později v řadách britského letectva RAF. Dotáhne to jako jediný Čechoslovák na vůbec nejvyšší hodnost leteckého maršála, převezme ji od anglického krále. V komunisty ovládnuté vlasti ho později ale čeká ještě třetí boj. O každodenní obživu.
Komunistický režim Janouška po roce 1948 zavře, připraví ho o majetek. Po propuštění musí starý muž pracovat ve skladu, hubený důchod nestačí. Zemřel před 45 lety.
V mládí to ale Janouška k armádě netáhlo. V Přerově syn oficiála říšských drah v roce 1904 nastoupil na gymnázium. Vždy byl hrdý na své češství a také rodné město.
„Studenta Karla Janouška zajímali spíše antičtí filozofové, hudba, k níž měl nepopiratelné vlohy – hrál dokonce na violu – a sport, k němuž snad kromě tenisu a šermu naopak výrazné předpoklady neměl,“ popisuje v knize Jediný československý maršál historik Jiří Rajlich.
Po maturitě Janoušek na vysokou školu nevyrazil, rodina si to nemohla dovolit. „Nastoupil jako úředník u přerovské firmy Kratochvíl patřící jeho vzdálenému příbuzenstvu,“ přibližuje Rajlich. Vše změnila až první světová válka.
Válku viděl zblízka poprvé na italském bojišti
Monarchie v květnu 1915 povolala i jednadvacetiletého přerovského úředníka. Aniž to tušil, měl před sebou 33 let služby v uniformách několika armád. V lednu 1916 byl již na frontě.
„Svou první otřesnou zkušenost řadového vojáka měl zažít na italském bojišti v Jižním Tyrolsku. Jako velitel družstva, později velitel čety se zúčastnil květnových bojů během italské ofenzivy na řece Soči. Již 1. června 1916 však odjíždí s plukem na ruskou frontu,“ popisuje Rajlich.
Krátce po příjezdu desátník Janoušek padl do ruského zajetí, odkud zamířil do československých legií. „Rozhodl jsem se s několika kamarády účastnit se aktivně boje za samostatnost našich národů,“ uvedl letec v roce 1968 v almanachu přerovského gymnázia.
K letectví se budoucí maršál dostal až ve 30 letech
Na konci první světové války měl za sebou kromě dvou válečných zranění i legendární sibiřskou anabázi, při níž legionáři na vlacích při bojích na cestě do nově vzniklého Československa ovládli transsibiřskou magistrálu. Do Prahy Janoušek docestoval v únoru 1920.
„Před pěti lety odcházel bez nadšení do války ve špatně padnoucí uniformě jednoročního dobrovolníka – desátníka rakousko-uherské armády. Do té doby to byl sotva škole odrostlý subalterní úředník soukromé firmy, kterého více zajímal Platon či Aristoteles nežli obchod, natožpak vojenská služba. Nyní se vracel domů bojem a strádáním zocelený muž v uniformě kapitána ruských legií, kterou zdobila francouzská a ruská vyznamenání, k nimž měla krátce poté přibýt další,“ shrnuje Rajlich.
Ve vojenské kariéře budoucího Air Marshalla ale stále nefigurovalo letectví. Dostal se k němu až ve 30 letech kvůli polemice s dalším důstojníkem, který Janouška – tehdejšího československého důstojníka pěchoty – podle Rajlicha možná vážně, možná nevážně vyzval, aby se stal aktivním letcem. Janoušek přijal.
„Vše nové mě vždy přitahovalo, a tak jsem neřekl ne,“ vzpomínal Janoušek v roce 1968, kdy se díky uvolnění režimu dočkal částečné rehabilitace.
Dle dobových hodnocení byl Janoušek poměrně dobrým leteckým pozorovatelem, jako pilot byl spíše průměrný.
Uvědomoval si ovšem, jak důležitou roli hraje v letectví počasí. Rozhodl se tak pro tehdy neobvyklý krok. Ve dvaačtyřiceti letech začal v hodnosti plukovníka na Karlově univerzitě studovat meteorologii a geofyziku.
Doktorát získal v červnu 1939. V té době české země okupoval wehrmacht, z Československa zbyl protektorát. Janoušek byl již generál, na promoci dorazil demonstrativně v uniformě.
„Skutečnost, že nebyl vynikajícím pilotem, nikterak nesnižuje jeho pozorovatelské – navigační a meteorologické – znalosti a schopnosti a zejména jeho organizační přínos k rozvoji československého letectva, ať již tehdy v míru, nebo později během války,“ hodnotí v knize Rajlich.
Nacisté se Janouškovi pomstili vyvražděním rodiny
Do Velké Británie generál Janoušek vyrazil v polovině listopadu 1939. Nacisté se mu za působení ve druhém odboji krutě pomstili.
„Zatkli a uvěznili téměř všechny jeho rodinné příslušníky a příbuzné. Manželka, sestra, bratr a dva švagři to zaplatili životy,“ vypočítává Rajlich. Koncentrační tábory přežili jen jeho druhá sestra a dva bratři. Jeden z nich ovšem na následky krutého věznění zemřel v září 1951. Janoušek se s nimi opět setká v Přerově až v srpnu 1945.
Za kanálem La Manche se Janoušek pouští do budování samotného československého letectva. Sehrál klíčovou a dominantní roli při ve výsledku úspěšných jednáních o vzniku československých jednotek fungujících v rámci RAF. Světlo světa spatřily v létě 1940. Janoušek se současně coby Angličany jmenovaný inspektor československého letectva stal nejvyšším představitelem našich válečných letců v Británii.
Rajlich druhou světovou válku označuje za vrchol kariéry přerovského generála. „Dá se o něm mluvit jako o zdatném organizátorovi a obratném i předvídavém diplomatovi. Československé letecké jednotky mu podléhaly po všech stránkách, jen ne po operační. Tedy nikoli po té stránce, která by opravňovala nazvat jej vojevůdcem,“ přemítá historik.
Je ale přesvědčený, že Janouškovi plným právem náleží přední místo v dějinách druhého odboje. Jeho zásluhy ocenil i anglický král Jiří VI., v květnu 1945 mu udělil nejvyšší hodnost britského letectva Air Marshall.
Zjistíte, že nemáte kam jít, vylíčil maršál marné hledání práce
Po návratu do vlasti ale jediného československého leteckého maršála čekalo odsouvání na vedlejší kolej. K moci se drala komunistická strana, letci ze Západu pro ni byli nepřátelé. Po puči v únoru 1948 Janouška vyhodili z armády kvůli údajným vyšším státním zájmům. Vzpomínal, že s tímto cejchem nemohl najít práci.
„Zjistíte, že nemáte kam jít, že se pohybujete v uzavřeném kruhu. Leckde by vás sice brali, ale z důvodů výše řečených jaksi dost dobře nemohou,“ vylíčil hrdina v rozhovoru v roce 1968 pro časopis Letectví a kosmonautika.
V dubnu 1948 se pokusil z rudého Československa odejít, padl ale do pasti agenta provokatéra z bezpečnostních složek. Byl zatčen a odsouzen, v nejtěžších kriminálech ztratil dvanáct let života. Prokurátor pro něj při procesu navrhl trest smrti.
Na svobodu se dostal po amnestii v květnu 1960, měl ovšem problém uživit se. Později se svěřil, že bylo třeba „svést všechny ty bitvy, které moji stejně postižení kamarádi dobře znají. Bitvu o střechu nad hlavou, bitvu o to, co budu jíst.“
V 66 letech si musel znovu najít práci, důchod mu stát vyměřil příliš nízký. Až do roku 1967 do svých 74 let pracoval jako skladník. V období pražského jara bojoval za očištění svého jména, plně rehabilitován byl ale až posmrtně po roce 1989. Zemřel v Praze 27. října 1971.
Žádné peníze, chceme zpět svou čest, přál si JanoušekNaději po 12 letech nespravedlivého věznění přineslo Karlu Janouškovi uvolňování režimu v šedesátých letech. Jeho touha po spravedlnosti se ale nenaplnila, pražské jaro rozdrtila sovětská okupace 21. srpna 1968. Do té doby se ovšem zdálo, že západní letci mají šanci na důstojný život. Doufal v něj i Janoušek. Sám o tom mluvil v rozhovoru s redaktorem Václavem Tikovským v čísle 13 časopisu Letectví a kosmonautika z 19. června 1968. MF DNES přináší výběr z generálových vyjádření. Na začátku rozhovoru již čtyřiasedmdesátiletý přerovský rodák podrobně vylíčil svůj osud po komunistickém únorovém puči. 29. února 1948 byl propuštěn z armády kvůli údajným vyšším státním zájmům. Vzpomínal, že s tímto cejchem nemohl najít práci. Byl sledován, odposlouchávali mu telefon. Chcete se ještě, pane generále, zmínit o svých dalších osudech? Co očekáváte od současného hnutí rehabilitace? Michal Poláček |
