Šestapadesátiletý rodák ze Slovenska vystudoval v roce 1989 inženýra letecké výroby. V té době ale postupně končily dodávky leteckých motorů do Ruska, a tak si po vojně našel práci v Brně, kde v mezinárodní firmě dělal obchodního referenta. Tam přišel zásadní zlom.
„Práce to byla hodně stresová. Projevila se moje nemoc, několikrát jsem byl hospitalizovaný,“ vzpomíná.
Nakonec strávil v psychiatrické nemocnici v brněnských Černovicích rok v kuse. Zjistili mu silnou bipolární afektivní poruchu. Dostával elektrošoky a injekce, až si nemohl ani sednout.
„Když jsem přišel domů, učil jsem se mluvit, nakupovat, všechno jsem tam zapomněl,“ popisuje otevřeně.
Právě ochota sdílet svůj příběh s ostatními a podpořit je v náročných situacích ho přivedla k práci peer konzultanta (peer znamená anglicky vrstevník nebo rovnocenný partner) v iPoradně v Olomouci. Před dvěma lety prošel školením a získal osvědčení v tomto typu péče o duševní zdraví.
Pomáhá pevná disciplína
Onemocnění se mu postupně změnilo na schizoafektivní bipolární poruchu. Lubomír Krčmárik říká, že nemoc cestuje. Ví ovšem, co dělat, aby ho neovládla. Kromě toho, že denně bere několik prášků, si uložil pevnou disciplínu.
„Kouřil jsem pětadvacet cigaret denně, silou vůle jsem sám napotřetí přestal, už je to sedmnáct let. Nepiju pivo ani žádný alkohol. Hodně jím ovoce, vlákninu, pravidelně cvičím s činkou. Cvičení vylučuje endorfin, jsem spokojený. Poslouchám lékaře. Netlačím na léky, protože už mám stabilitu, ale netroufl bych si nic vynechat,“ popisuje, jak dokázal nemoc korigovat.
K dobrému pocitu může stačit i malá věc. „Uvařím si kafe a řeknu si: ‚Luboši, dals to.‘ A tak dále.“
Je k sobě poctivý, nic nešidí. I lidem, kteří za ním přijdou, radí dávat si radši menší cíle, které mohou zvládnout.
Zároveň musel snášet i hodně nepříjemný tlak okolí. Když koncem devadesátých let naposledy opustil nemocnici a sháněl práci, bylo duševní onemocnění pro zaměstnavatele neskousnutelnou překážkou. S manželkou museli prodat byt, dostal vybydlenou garsonku, invalidní důchod ještě neměl vyřízený.
„Četl jsem inzeráty, chodil po firmách, ale když jsem řekl, že jsem duševně nemocný, nikdy mě nepřijali. Stigmatizace trvá několik generací a ještě tu bude,“ poznamenává Krčmárik k tomu, jak se společnost dívá na lidi, jako je on.
Rychlý život přináší strach
Přesto se situace u nás postupně zlepšuje, i díky místům, jako je olomoucká iPoradna.
„Každý si o duševním zdraví myslí svoje, přece nebude nikdy blázen. Ale duševní zdraví je stejně důležité jako tělesné, je to základ,“ upozorňuje.
„Ve společnosti je teď velké napětí. Mají ho i zdraví lidé. Strach z půjček, o zaměstnání, o děti, o všechno, co tento rychlý život přináší. Někdo k tomu má i nemoc a potřebuje pomoc,“ dodává, že kromě osobních schůzek, které teď ale zbrzdila pandemie, si se svými klienty volá nebo píše.
„Teď mám případ kluka, kterému každé ráno volám pravidelně v osm hodin. Má fobii z prostoru, z lidí, ve městě. Až to půjde, budu ho brát na procházky po Olomouci. Samozřejmě nejsem vševěd, učím se za pochodu. Co na koho platí, co je lepší, jak co podat, vysvětlit, pomoci,“ vypráví.
Zdůrazňuje, že někdy může o lidském životě rozhodnout jeden telefonát a zachránit tak zoufalého člověka před sebevraždou. Když to šlo, přednášel o svém vítězství nad nemocí i ve šternberské psychiatrické léčebně. Svou zkušenost bude sdílet i v klubu, který má iPoradna v dohledné době otevřít v centru Olomouce.
Lubomír Krčmárik pracoval jako ochranka v supermarketu, dělal pomocného skladníka. Byl smířený, že s takovou prací už vystačí. Své nové zaměstnání, kterému se věnuje tři dopoledne v týdnu, si nemůže vynachválit.
„Jsem strašně rád, že jsem se stal peerem, je to ta nejlepší práce, kterou jsem měl. Mám krásný život. Lidé, se kterými pracuji, jsou šťastní, že si mohou s někým vykládat, někdo je vyslechne, poradí,“ popisuje.
Dřív prý hodně plakal, to už je pryč. „Ale pomáhá to duši. Je to lepší než jen brát prášky.“
